Když v létě 1941 sovětské raketomety BM-13 poprvé zasypaly německé kolony deštěm ohně, nepřítel propadl panice. Rudá armáda novou zbraň střežila tak fanaticky, že posádky musely své stroje v případě obklíčení vyhodit do povětří.
Když 21. června 1941 podepsal Josif Stalin příkaz k zahájení sériové výroby nového raketového systému, do vpádu německých vojsk zbývalo pouhých několik hodin. Konstruktéři v moskevském výzkumném ústavu RNII pracovali v režimu nejvyššího utajení. Jak připomínají data ze zbrojního registru WeaponSystems.net, oficiální název BM-13 byl přísným vojenským tabu. Dokonce i v tajných armádních rozkazech a hlášeních se používalo krycí označení Kostikovovy přístroje, odvozené od jména jednoho z vedoucích inženýrů.
Obyčejní vojáci vůbec netušili, co podivná nákladní auta s ocelovou konstrukcí na korbě vlastně vezou. Jméno Kaťuša vzniklo až živelně mezi rudoarmějci, které inspirovalo písmeno K vyražené na rámu voroněžského závodu Kominterna.
Třicet kilo trhaviny v kabině a přísná kontrola NKVD
Revoluční podstata zbraně spočívala v pevném raketovém palivu na bázi nitroglycerinovaného prachu. Podle technických záznamů portálu Military Factory dokázala šestnáctinásobná rampa odpálit celou salvu těžkých raket M-13 během pouhých deseti sekund. Moskva měla panickou hrůzu z toho, že by Němci chemické složení prachových náplní nebo konstrukci vodicích ližin odhalili a začali vyrábět vlastní obdobu.
První zkušební baterie sedmi raketometů proto fungovala pod přímým dohledem politických komisařů a bezpečnostní služby NKVD. Každé odpalovací vozidlo dostalo povinnou výbavu v podobě velké demoliční nálože trhaviny s bleskovicí přímo pod sedadlem řidiče. Posádka měla kategorický rozkaz: pokud hrozí pád stroje do rukou Wehrmachtu, řidič musí okamžitě zatáhnout za odpalovací šňůru a raketomet proměnit v beztvarou hromadu šrotu.
Peklo na nádraží v Orši a německý hon na neznámého protivníka
Křest ohněm přišel 14. července 1941 u běloruského železničního uzlu Orša. Baterie kapitána Ivana Fljorova tam odpálila naráz 112 raket na německé vojenské vlaky naložené cisternami s palivem a střelivem. Výsledek byl zdrcující. Kolejiště i přilehlé sklady zmizely v jediné obrovské ohnivé kouli a tlaková vlna rvala kolejnice ze země. Německé velení bylo v absolutním šoku, protože dosavadní průzkum nehlásil v oblasti žádnou nepřátelskou dělostřeleckou skupinu.
Němečtí vojáci začali záhadné zbrani přezdívat Stalinovy varhany kvůli charakteristickému vytí raketových motorů, které působilo na pěchotu paralyzujícím psychologickým dojmem. Hlavní velení Wehrmachtu vydalo mimořádný rozkaz, který nařizoval ukořistit alespoň jeden nepoškozený kus raketometu za každou cenu. Německé průzkumné letouny i tankové hlídky dostaly za úkol po sovětských náklaďácích s ližinami neúnavně pátrat.
Poslední salva a oběť kapitána Fljorova u Vjazmy
Hon na první baterii trval necelé tři měsíce. Začátkem října 1941 byla Fljorovova jednotka během německého obkličovacího manévru u Vjazmy odříznuta v bažinatých lesích u vesnice Bogorodickoje. Jak uvádí rozbor z historické dokumentace raketometu Kaťuša, obklíčení vojáci neměli šanci těžké třínápravové nákladní vozy ZIS-6 bahnem protlačit do bezpečí. Německé jednotky se blížily ze všech stran.
Kapitán Fljorov se odmítl vzdát. Nařídil otočit odpalovací rampy směrem k postupujícímu nepříteli a vypálit všechny zbývající rakety v přímé palbě. Hned po doznění salvy dal rozkaz k odpálení demoličních náloží. Výbuchy roztrhaly všechna vozidla i tajnou dokumentaci a sám velitel v ohnivém pekle padl. Němci na místě nalezli jen ohořelé kovové úlomky. Přísné tajemství Kaťuší vydrželo dostatečně dlouho na to, aby sovětský průmysl stihl vyrobit tisíce dalších kusů, které se staly jedním z rozhodujících symbolů vítězství.
