Plátěný dvojplošník s otevřenými kabinami pomohl rozhodnout hon na Bismarck. Fairey Swordfish přitom nebyl zázračná zbraň, která popírala pokrok. Jeho příběh ukazuje, proč se i zastaralé letadlo mohlo hodit na moře a jak tvrdě dopadlo, když dostalo úkol nad své možnosti.
Na fotografiích vypadá spíš jako návštěvník z předchozí války. Dvě patra křídel, vzpěry a podvozek, který se nikam neschovává. Přesto Swordfish v noci z 11. na 12. listopadu 1940 útočil z HMS Illustrious na italské loďstvo v Tarantu. Podle záznamu Royal Navy vzlétlo 21 strojů, dva byly sestřeleny. O půl roku později přišel další zásah, tentokrát do osudu německé bitevní lodi Bismarck.
Síťovka, do které se vešlo skoro všechno
Swordfish Mk I vstoupil do britské námořní služby v roce 1936. Na začátku druhé světové války už byl považován za zastaralý. Přezdívka Stringbag, tedy nákupní síťovka, ale podle historického přehledu Navy Wings odkazovala na jeho všestrannost: podle úkolu unesl torpédo, pumy, hlubinné nálože, miny nebo světlice. Výzbroj se měnila podle potřeb a provedení, nešlo o náklad vezený najednou.
Posádku tvořili pilot, pozorovatel a radista, který současně obsluhoval zadní kulomet. Jak připomíná Royal Navy při vzpomínce na válečné letce, pracovali v otevřených kabinách. Dobová romantika tak při pohledu z hangáru snadno klame. Nad studeným mořem nebyl otevřený prostor kolem hlavy žádný bonus k výhledu zdarma.
Oren Rozen / Wikimedia / CC BY-SA 4.0 / zmenšeno
Bismarcku vzal řízení, sám ho nepotopil
Hon na Bismarck získal mimořádnou naléhavost po potopení britského bitevního křižníku Hood 24. května 1941. Podstatný okamžik pro Swordfish přišel o dva dny později. Britové potřebovali německou loď zpomalit nebo zastavit dřív, než unikne k francouzskému pobřeží.
Večer 26. května zaútočily Swordfishe z letadlové lodi Ark Royal v dešti, nízké oblačnosti a silném větru. Torpédo zasáhlo záď Bismarcku a zablokovalo jeho kormidla. Tento výsledek popisují Royal Navy i Navy Wings v přehledu celé operace. Loď přišla o schopnost spolehlivě řídit svůj kurz. Následující ráno ji dostihly britské hladinové síly a 27. května se potopila.
Tanker A330 MRTT už připojí ráhno automaticky. Bezpilotní letadlo z něj tím nevzniká
Právě v tom spočívá důležitý rozdíl oproti zkratce o dvojplošníku, který potopil Bismarck. Letecký zásah měl zásadní podíl na jeho zkáze, ale nebyl posledním úderem. Úspěch Swordfishe se dá popsat přesně a pořád zůstane pozoruhodný. Nepotřebuje přimalovat další vítězství.
Lamanš ukázal hranice legendy
Dne 12. února 1942 se šest Swordfishů pokusilo napadnout německé lodě Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen při jejich průjezdu Lamanšským průlivem. Čelily silně chráněnému svazu i stíhačkám a všech šest bylo sestřeleno. Navy Wings tento neúspěch uvádí ve svém přehledu typu. Imperial War Museums eviduje pamětní desku třinácti padlým členům posádek 825. perutě z této akce.
Taranto, Bismarck a Lamanš proto nejsou důkazy, které by se navzájem rušily. Ukazují odlišné podmínky nasazení. Z úspěšného útoku za špatného počasí nelze udělat obecné pravidlo, že nízká rychlost letadlo ochrání. Pomalý torpédový dvojplošník zůstával proti stíhačkám zranitelný, jakkoli odhodlaná byla jeho posádka.
Řidič tanku MBT-70 seděl ve věži. Jeho kabina se otáčela proti ní
U konvojů se hodilo něco jiného než rychlost
Další smysl služby Swordfishe je vidět na doprovodu atlantických a arktických konvojů. Navy Wings zdůrazňuje jeho ovladatelnost při malé rychlosti, která umožňovala provoz z krátkých palub. Létal také z obchodních lodí upravených přidáním letové paluby, označovaných MAC. Potřeba dostat letadla nad oceán přitom vedla i k mnohem neobvyklejším návrhům, například k projektu ledové letadlové lodi Habakkuk.
Přehled konvojové služby Navy Wings popisuje dlouhé hlídky v mlze a chladu i práci mechaniků na odkrytých palubách. Protiponorkové lety pomáhaly chránit obchodní lodě v místech mimo dosah pozemního letectva. Za výsledkem tedy nebyl jen letoun, ale i opakované vzlety, údržba a lidé schopní pokračovat další den.
Eric Friedebach / Wikimedia / CC BY 2.0 / zmenšeno
Swordfish si pověst legendy zasloužil konkrétními výsledky. Jeho dlouhá služba ale není argument pro tvrzení, že na technickém pokroku nezáleží. Připomíná spíš střízlivější otázku: které vlastnosti stroj potřebuje pro daný úkol a které mu při něm budou chybět.
Fotografické podklady zachycují dochovaný letoun a muzejní kokpit, nikoli popisované válečné akce. Detail kokpitu: Fairey Swordfish Cockpit, Eric Friedebach, CC BY 2.0; pro web zmenšeno.
