S délkou sto sedmdesát pět metrů a výtlakem téměř padesát tisíc tun překonala všechna plavidla pod hladinou. Sovětská jaderná ponorka Projekt 941 Akula skrývala v trupu dva paralelní katamarány i plavecký bazén pro posádku.
Když počátkem osmdesátých let minulého století zachytily americké špionážní družice první obrysy nového plavidla v obřích krytých docích v Severodvinsku, analytici ve Washingtonu nevěřili vlastním očím. Ze satelitních snímků vyplývalo, že Sovětský svaz staví podmořské plavidlo o šířce přes dvacet tři metrů a délce téměř dvě stě metrů. Do té doby nikdo nic podobného neviděl. Podle záznamů v databázi námořních sil Military Factory dosahoval ponořený výtlak neuvěřitelných čtyřicet osm tisíc tun, což odpovídalo plně naložené letadlové lodi z dob druhé světové války. V kódovém označení Severoatlantické aliance dostal nový gigant jméno Typhoon, zatímco sovětské námořnictvo ho vedlo pod označením Projekt 941 Akula.
Megalomanie sovětských inženýrů však v tomto případě nebyla pouhým rozmarem politiků nebo touhou po rekordu. Byla to vynucená technologická daň za neschopnost sovětského raketového průmyslu vyrobit kompaktní mezikontinentální balistické střely na tuhé palivo.
Těžkopádné rakety si vynutily stavbu podmořského obra
V sedmdesátých letech zavedlo americké námořnictvo nové jaderné ponorky třídy Ohio vyzbrojené kompaktními raketami Trident C4. Tyto střely létaly na tuhé palivo, měly mimořádnou přesnost a díky malým rozměrům se jich do štíhlého trupu americké ponorky vešlo hned dvacet čtyři. Sovětské vedení požadovalo okamžitou odpověď a zadalo vývoj rakety R-39 Rif. Výsledná sovětská střela sice měla vynikající dolet a nesla deset samostatně naváděných jaderných hlavic, ale byla to obrovská obluda. Každá raketa měřila šestnáct metrů na výšku, měla průměr téměř dva a půl metru a vážila těžko uvěřitelných devadesát tun, podobně jako těžké hlavice u pozemních strategických jaderných zbraní.
Běžná ponorka by pod tíhou dvaceti takových monstrózních střel okamžitě ztratila stabilitu a převrátila se. Šéfkonstruktér leningradské konstrukční kanceláře Rubin Sergej Kovaljov proto musel zcela opustit klasickou stavbu ponorek. Jak podrobně rozebírají záznamy v analytických zprávách Federace amerických vědců, Kovaljov navrhl převratné řešení. Místo jednoho válcového trupu spojil dohromady hned pět samostatných tlakových těles uspořádaných do podoby obřího katamaránu.
Dva hlavní paralelní trupy z vysokopevnostní oceli o průměru téměř devíti metrů obsahovaly veškeré strojní vybavení a ubikace. Mezi nimi, v přední části plavidla ještě před velitelskou věží, bylo zavěšeno dvacet odpalovacích raketových šachet. Samostatné menší tlakové komory chránily torpédový úsek na přídi, velitelské stanoviště pod věží a mechanismy kormidel na zádi.
Dva trupy vedle sebe a bazén mezi reaktory
Celý tento složitý vnitřní systém chránil vnější hydrodynamický trup pokrytý tlustými pláty speciální tlumicí pryže, která pohlcovala signály nepřátelských aktivních sonarů. Obrovský prostor mezi vnitřními trupy a vnějším pláštěm sloužil jako masivní zátěžová nádrž na vodu. Právě obrovská rezerva vztlaku přesahující třicet procent umožňovala Akule neuvěřitelné věci. Pokud by byla jedna část trupu proražena torpédem, ponorka se dokázala bez problémů udržet na hladině.
Pohon zajišťovala dvojice jaderných reaktorů OK-650 o celkovém tepelném výkonu téměř čtyři sta megawattů napojená na dvě masivní parní turbíny. Proti radikálním experimentům s tekutými kovy, jaké Sověti zkoušeli u jiných projektů, se Akula spoléhala na prověřené tlakovodní reaktory. Na rozdíl od extrémně stísněných prostor, jaké nabízela sovětská titanová ponorka Projekt 705 Lira, poskytovala Akula své posádce nevídaný komfort.
Ponorkáři jí brzy začali přezdívat plovoucí Hilton. Protože posádka sto šedesáti mužů trávila na bojových hlídkách pod arktickým ledem až čtyři měsíce bez jediného vynoření, inženýři zabudovali do nástavby malý plavecký bazén se sladkou vodou o hloubce dva metry, pravou ruskou saunu s dřevěným obložením, tělocvičnu s posilovacími stroji a odpočinkovou zónu s kvetoucími rostlinami a klecemi s živými ptáky.
Prorážení polárního ledu a konec arktického giganta
Hlavním taktickým domovem třídy Typhoon byl Severní ledový oceán. Podle sovětské námořní doktríny takzvané bašty se nemusely tyto lodě složitě probíjet přes střežené protiponorkové linie v severním Atlantiku. Zůstávaly skryty přímo pod polární ledovou čepicí v Barentsově a Karském moři, kde byly bezpečně chráněny před americkými útočnými ponorkami i protiponorkovými letouny.
Velitelská věž a příď měly masivní ocelové výztuže a zatažitelná hloubková kormidla. Když přišel rozkaz k jadernému úderu, Akula jednoduše vystoupala k hladině a svou obrovskou masou prorazila mořský led o tloušťce více než dva a půl metru. Během několika minut dokázala odpálit celou salvu dvaceti raket s dvěma sty termonukleárními hlavicemi schopnými vyhladit celé kontinenty. Na rozdíl od tichých konvenčních plavidel, jaké představují moderní dieselové stroje typu švédské ponorky Gotland, byla Akula podmořskou pevností pro totální zkázu.
Po rozpadu Sovětského svazu se však gigantické rozměry obrátily proti samotným lodím. Provoz a údržba šesti postavených monster byly astronomicky drahé a ruská ekonomika devadesátých let na ně neměla peníze. Většina ponorek skončila u kotevních mol a následně byla za finanční podpory Spojených států sešrotována v rámci dohod o snížení strategických zbraní. Poslední sloužící kus Dmitrij Donskoj byl vyřazen z námořnictva teprve nedávno po více než čtyřiceti letech služby, jak uvádějí záznamy v historických námořních análech. Éra podmořských gigantů tím definitivně skončila a žádná země světa už podobné monstrum pravděpodobně nikdy nepostaví.
