Když se v horských údolích Afghánistánu ozval dunivý řev dvou proudových motorů, pozemní jednotky věděly, že přilétá přímá letecká podpora. Bitevník Suchoj Su 25 byl zkonstruován pro jediný účel. Létat nízko nad frontovou linií, snášet hustou palbu protiletadlových děl a ničit nepřátelská opevnění i obrněná vozidla.
Návrat k taktice přímé podpory na bojišti
Koncem šedesátých let dospělo sovětské armádní velení k zásadnímu zjištění. Moderní nadzvukové stíhací bombardéry létaly příliš rychle na to, aby dokázaly včas rozpoznat skryté pozemní cíle a účinně podpořit postupující pěchotu. Vojenský historický ústav Praha připomíná ve svých materiálech k dochovaným strojům historický vývoj specializovaných bitevních letounů, které musely manévrovat v těsné blízkosti země. Analýza odborné organizace Federation of American Scientists popisuje konstrukční zadání na odolný podzvukový letoun schopný operovat i z polních letišť s nezpevněným travnatým povrchem přímo v operačním pásmu divizí.
Konstruktér Pavel Suchoj a jeho tým navrhli robustní celokovový hornoplošník s jednoduchým přímým křídlem o velkém rozpětí. Tvar nosné plochy zaručoval vynikající ovladatelnost při nízkých rychlostech kolem čtyř set kilometrů za hodinu, což dávalo pilotovi dostatek času na vizuální vyhledání cíle a přesné navedení palubní výzbroje. Dva motory Tumanskij R devadesát pět byly umístěny v prostorných gondolách po stranách trupu, což poskytovalo dostatek prostoru pro instalaci pancéřování i hasicích systémů. Pohonné jednotky se vyznačovaly obdivuhodnou tolerancí k nasátí prachu i drobných nečistot a dokázaly spolehlivě fungovat i na běžný motorový benzín nebo motorovou naftu v nouzi.
Svařovaná titanová vana pro přežití posádky
Nejvýraznějším technickým prvkem celého stroje se stala pancéřová ochrana pilotní kabiny. Zatímco běžné letouny spoléhaly na lehký duralový potah a pilota chránily jen menší ocelové desky za sedačkou, konstruktéři Suchoje zvolili radikální řešení. Vytvořili celistvou vanu ze speciální titanové slitiny ABT dvacet o tloušťce od deseti do čtyřiadvaceti milimetrů. Jednotlivé pláty byly precizně svařeny v ochranné argonové atmosféře do jediného krunýře obklopujícího pilota ze všech stran i zespodu.
Celá titanová konstrukce vážila přes sedm set kilogramů a tvořila přirozenou nosnou část přední části trupu. Čelní sklo kabiny chránil mohutný blok neprůstřelného křemičitého skla o tloušťce šedesát pět milimetrů. Pilot byl chráněn proti přímým zásahům z velkorážních kulometů do ráže dvanáct celých sedm milimetru a vana odolávala i střepinám těžkých protiletadlových granátů explodujících v těsné blízkosti trupu.
Konstruktéři mysleli také na ochranu palivového systému. Palivové nádrže v trupu i křídlech byly vyplněny porézní polyuretanovou pěnou, která zabraňovala výbuchu benzinových výparů při průstřelu a tlumila hydrodynamický ráz v kapalině. Řízení letounu spoléhalo na tuhá ocelová táhla místo zranitelných ocelových lanek, takže pilot mohl stroj bezpečně ovládat i po zásahu několika průbojnými projektily.

Křest ohněm v afghánských horách
Skutečnou zkouškou bojeschopnosti prošel letoun v náročných podmínkách války v Afghánistánu. Do operace s kódovým označením Romb bylo v roce devatenáct set osmdesát jedna nasazeno několik předsériových exemplářů. Bitevník operoval z vysokohorských základen v Kábulu a Bagramu, kde se brzy osvědčil jako mimořádně přesný a nepostradatelný nástroj pro ničení jeskynních úkrytů, kulometných hnízd a povstaleckých kolon.
Letoun dokázal na deseti křídelních závěsnících unést až čtyři tuny munice. Standardní výzbroj tvořily raketové bloky pro neřízené střely ráže padesát sedm nebo osmdesát milimetrů, těžké pumy a výkonný dvouhlavňový kanon GŠ třicet dva ráže třicet milimetrů zabudovaný ve spodní části přídě. Zbraň s kadencí až tři tisíce ran za minutu dokázala během jediné vteřiny zasypat cíl salvou těžkých tříštivotrhavých a protipancéřových střel. Piloti přezdívali stroji Grač podle havrana pro jeho tmavé zbarvení a neúnavné kroužení nad bojovou linií při vyhledávání nepřátelských pozic.

Příchod střel Stinger a okamžité úpravy konstrukce
V polovině osmdesátých let se situace nad bojištěm dramaticky změnila po dodávkách amerických přenosných protiletadlových střel Stinger afghánským povstalcům. Tepelně naváděné střely představovaly pro nízko letící stroje smrtelné nebezpečí. Pokud střela zasáhla jednu z motorových gondol, požár a střepiny často poškodily i sousední pohonnou jednotku nebo přeťaly táhla mechanického řízení vedoucí trupem.
Konstruktéři zareagovali bleskově přímo na základě bojových zkušeností. Mezi oba motory byla vložena pět milimetrů silná pancéřová deska z oceli kombinovaná s automatickým hasicím systémem s freonem. Na horní plochu trupu a motorové kryty přibyly mohutné bloky výmetnic klamných cílů ASO dva V. Tato opatření zásadně snížila ztráty a řada strojů se dokázala bezpečně vrátit na základnu i s jedním zcela zničeným motorem. Bitevník prokázal vitalitu, která překonala veškerá očekávání armádních expertů.
Československá stopa a bitevní odkaz
Bitevníky Suchoj Su 25 se staly pevnou součástí letectev mnoha států světa včetně někdejšího Československa. V roce devatenáct set osmdesát čtyři převzalo československé letectvo první stroje exportní verze Su 25K. Sloužily u třicátého bitevního leteckého pluku v Pardubicích, kde jim piloti i technici pro množství podvěsných pylonů pod křídly překřtili na Hrábě. Letouny vynikaly vysokou spolehlivostí a snadnou pozemní údržbou.
Ačkoli moderní válčiště ovládly přesné bezpilotní prostředky a zbraně dlouhého dosahu, klasický bitevník se silným pancířem stále prokazuje svou hodnotu. Schopnost absorbovat zásahy zbraněmi menších ráží a bezpečně dopravit pilota zpět na domovské letiště zůstává klíčovým důkazem promyšlené konstrukční filozofie, která upřednostnila odolnost před oslnivou rychlostí.
