Gigantický samohybný moždíř Karl-Gerät vznikl k ničení nejodolnějších pevností. Stroj střílel dvoutunové granáty, ale jeho zpětný ráz byl tak brutální, že si před každou ranou musel lehnout břichem na zem.
Když německé velení plánovalo prolomení francouzské Maginotovy linie, narazilo na problém s odolností moderních podzemních tvrzí z předpjatého železobetonu. Běžné polní dělostřelectvo proti nim nemělo šanci. Zbrojovka Rheinmetall proto dostala za úkol zkonstruovat obludnou zbraň, která by dokázala vrchní stropní desky pevností prorazit svislým dopadem těžkého projektilu. Výsledkem byl samohybný obléhací moždíř Karl-Gerät, jehož hlaveň ráže 600 milimetrů budila respekt i hrůzu zároveň.
Armáda objednala celkem šest těchto ocelových kolosů, které dostaly biblická a mytologická jména Adam, Eva, Thor, Odin, Loki a Ziu. Sedmý prototyp sloužil pro tovární zkoušky. V době dokončení první série v roce 1940 však byla Francie již poražena a těžké zbraně narychlo hledaly nové uplatnění na východní frontě.
Hydropneumatické odpružení a břicho položené na zemi
Největší technickou výzvu představovala obrovská kinetická energie výstřelu. Podle technických přehledů na serveru Military Factory vážil celý komplet Gerät 040 přibližně 124 tun. Kdyby obsluha vypálila dvoutunový projektil přímo z podvozku na odpružených pojezdových kolech, síla zpětného rázu by okamžitě rozdrtila torzní tyče i pojezdové nápravy.
Konstruktéři proto vymysleli unikátní systém. Speciální hydropneumatický mechanismus před výstřelem vypustil tlak a spustil celou korbu stroje až na zem. Moždíř tak dosedl celou plochou břicha přímo na terén, případně na předem připravené trámové lože. Teprve po rozložení gigantického nárazu do podloží mohla posádka zatáhnout za odpalovací šňůru. Po výstřelu hydraulická čerpadla opět zvedla trup do pojezdové výšky, což trvalo zhruba deset minut.
Bitevní křest u Brestu a peklo v Sevastopolu
V červnu 1941 se moždíře přesunuly na východ. Při zahájení operace Barbarossa ostřelovaly sovětskou pevnost v Brestu, kde jejich dopady způsobovaly krátery hluboké patnáct metrů. Skutečná zkouška ohněm však přišla až v roce 1942 při obléhání krymského přístavu Sevastopol. Spolu s obřím železničním dělem Gustav proměnily tyto těžké stroje pobřežní pancéřové baterie Maxim Gorkij v hromady trosek.
Mobilita samotného stroje zůstávala noční můrou logistiků. Zážehový dvanáctiválec Daimler-Benz MB 507 dokázal moždíř rozpohybovat na pouhých 10 kilometrů za hodinu, přičemž spotřeba paliva byla závratná. Na delší vzdálenosti musela armáda stroj rozebrat na tři části a naložit na speciální čtyřnápravové železniční podvalníky. Jakékoliv poškození trati znamenalo uvíznutí celé dělostřelecké baterie.
Munice z tanku a marná snaha o delší dostřel
Samotné nabíjení připomínalo malou stavbu. Jak uvádí historická dokumentace na portálu Wikipedia o Karl-Gerät, k obsluze každého kusu patřily dva upravené tanky Panzer IV označované jako Munitionsschlepper. Tyto stroje vezly čtyři náboje a na korbě měly elektrický jeřáb. Jeřáb položil granát na nabíjecí skluz za závěrem moždíře, odkud jej hydraulický píst natlačil do nábojové komory.
Původní šestisetmilimetrová hlaveň měla zásadní slabinu v dostřelu, který dosahoval jen něco málo přes čtyři kilometry. V roce 1943 proto německé velení nařídilo instalaci delší hlavně ráže 540 milimetrů pro verzi Gerät 041. Dostřel tím stoupl na deset kilometrů při hmotnosti střely 1250 kilogramů. Ani tato modernizace však kolos nezachránila před spojeneckou vzdušnou nadvládou. Jeden zachovaný exemplář dnes stojí v ruském muzeu Kubinka jako tichá připomínka německé posedlosti gigantickou dělostřeleckou technikou.
