Američané zkoušeli navádět zbraň holuby. Ptáci klovali do obrazu cíle

Americký psycholog B. F. Skinner za druhé světové války zkoušel holuby jako živou součást navádění zbraně. Ptáci měli klovat do promítaného obrazu cíle a jejich reakce se měly proměnit v řídicí povely. Projekt Pigeon dospěl k laboratorním demonstracím, do boje se však nedostal.

Ve sbírkách Národního muzea amerických dějin při Smithsonian Institution se dochovala experimentální příď spojená se Skinnerovým výzkumem. Měla prostor pro tři holuby, každého ve vlastní přihrádce. Jak vysvětluje muzejní kurátorka Peggy Kidwellová, ptáci se učili rozpoznat obraz cíle a reagovat klováním. Zařízení nebylo rekvizitou z komedie. Byla to vážně míněná odpověď na problém přesného navádění.

Vojenské využití holubů přitom mělo dlouhou minulost. O poštovních holubech československé armády jsme už psali. Skinner jim ale přisoudil jinou práci: žádný samostatný let se zprávou, nýbrž pobyt uvnitř zařízení a sledování obrazu před zobákem.

Proč dát přednost ptákovi před elektronikou

Tehdejší možnosti přibližuje historie amerického institutu NIST, jehož předchůdce se na vývoji naváděných pum podílel. Jeden z pokusů počítal s televizní kamerou a přenosem obrazu k operátorovi. Raná televizní technika však podle tohoto přehledu narážela na rušení přenosu. Elektronické řešení existovalo jako výzkumná cesta, jeho použitelnost ale nebyla samozřejmostí.

Skinner nabízel jinou možnost: kompaktní systém schopný rozlišovat vizuální vzory. V pozdějším popisu projektu zdůrazňoval tuto schopnost zvířete i očekávanou úsporu hmotnosti a prostoru. Holub měl rozpoznávání obrazu už v základní výbavě. Výzkumník potřeboval jeho reakci využít pro přesně vymezený úkol.

Rozdíl je dobře vidět na německé pumě Fritz X. Tu podle historického přehledu amerického námořnictva naváděl člověk rádiovými povely. Skinner chtěl sledování cíle svěřit ptákovi přímo ve zbrani. Holub tedy neměl nahradit každou technickou součást. Měl zastoupit především článek soustavy, který vidí cíl a průběžně reaguje na jeho polohu.

Zrní jako odměna, obraz jako úkol

Základem výcviku byla odměna za správnou reakci. Historie zveřejněná americkou armádou popisuje, jak se holubi učili získávat zrní klováním do obrazu cíle. Nemuseli chápat loď, vojenský rozkaz ani účel celého zařízení. Stačilo, aby spolehlivě opakovali naučenou činnost.

V plánované přídi dostával každý ze tří ptáků vlastní obraz. Optika promítala výhled na průsvitnou plochu a poloha klovnutí poskytovala podklad ke korekci směru. Trojice měla rozhodovat většinou, aby řízení nezáviselo na jediném zvířeti. Zobák tu dostal práci, pro kterou dnes samozřejmě hledáme snímač a zpracování obrazu.

Ani tehdy však nestačilo ukázat, že holub trefí obrázek. Jeho chování bylo nutné propojit s řízením zařízení. Skinnerův tým proto spolupracoval s inženýry společnosti General Mills a v červnu 1943 získal vládní kontrakt na další vývoj. Potravinářská firma v příběhu nebyla kvůli zásobování ptačí posádky, poskytovala technickou pomoc.

Co dokázal simulátor a co už by musela prokázat zbraň

Skinnerův vlastní text popisuje simulátor, který se natáčel a nakláněl při sledování pohyblivého cíle. Když do řízení vstoupili ptáci, vznikla uzavřená zpětná vazba: jejich reakce ovlivňovaly pohyb zařízení a tím i další obraz, na který reagovali. Byla to podstatně přesvědčivější ukázka než holub klovající do nehybné fotografie.

Pistole vzor 52 střílela jako dělo. Zkrotit ji musely německé válečky

Pořád ale šlo o simulátor. Z popsané demonstrace lze vyvodit, že naučené chování bylo možné zapojit do řízení laboratorní soustavy. Úspěšný zásah skutečné zbraně z ní vyvodit nelze. K tomu by bylo potřeba prokázat činnost celé sestavy za letu a v podmínkách zamýšleného nasazení. Právě mezi těmito dvěma výsledky leží rozdíl, který se v historce o holubí bombě snadno ztratí.

Také zprávy o odolnosti ptáků vůči hluku nebo vibracím je potřeba číst v tomto rámci. Výzkumníci zkoušeli, zda holubi pokračují v naučené reakci i při rušivých podnětech. Takový dílčí test pomáhal vývoji, sám však nebyl zkouškou bojové spolehlivosti kompletní zbraně.

Námořnictvo pokus obnovilo, bojové nasazení nepřišlo

Válečný projekt skončil v roce 1944. Myšlenka přesto dostala druhou šanci: americké námořnictvo ji roku 1948 obnovilo pod označením Orcon, odvozeným od slov organic control, tedy biologické řízení. Ani tato etapa neskončila zavedenou zbraní. Podle armádního historického přehledu byla ukončena roku 1953, kdy pokrok elektronického navádění oslabil důvod pro další pokračování.

Projekt Pigeon nebyl bojově nasazen. Jeho zajímavost přitom nestojí jen na nezvyklé ptačí posádce. Ukazuje dobu, kdy rozpoznání obrazu představovalo natolik obtížný technický úkol, že vycvičené zvíře mohlo působit jako rozumný kandidát. Dochovaná příď je dokladem této výzkumné cesty, ne trofejí po úspěšném bojovém letu.