Pět amerických důstojníků sledovalo v roce 1957 jadernou explozi přímo pod místem výbuchu a šestý muž je natáčel. Test John měl předvést jadernou protivzdušnou obranu, jenže mezi pozorovateli a explozí ležely kilometry vzduchu.
Na zemi stáli muži v běžných uniformách, nad nimi letěl přepadový stíhač. Raketa, kterou vypustil, nesla skutečnou jadernou hlavici. Záběry z nevadské pouště dodnes vypadají jako soutěž v mimořádně špatných nápadech. Jejich smyslem však bylo ukázat veřejnosti konkrétní vojenskou představu: nepřátelské bombardéry lze zastavit jaderným výbuchem vysoko nad krajinou.
Stalo se to 19. července 1957 při zkoušce John, součásti operace Plumbbob. Pět důstojníků se dobrovolně postavilo pod předpokládané místo exploze. Byl tam i kameraman George Yoshitake, kterého připomíná reportáž NPR zveřejněná stanicí KPBS. Když se tedy mluví o pěti mužích, šestý zůstává za kamerou.
Pistole vzor 52 střílela jako dělo. Zkrotit ji musely německé válečky
Výška je pro pochopení celé scény zásadní. Souhrnná zpráva Defense Nuclear Agency uvádí 18 500 stop, zatímco podrobný popis testu John přibližně 20 000 stop. To je po převodu zhruba 5,6 až 6,1 kilometru. Prameny se v čísle rozcházejí, oba však popisují výbuch vysoko ve vzduchu. Zkratka „přímo pod výbuchem“ nesmí vyvolávat představu hlavice pár metrů nad hloučkem lidí.
Genie měla jaderným výbuchem zastavit bombardéry
Zbraní byla raketa MB-1 Genie, později známá jako AIR-2. Jak vysvětluje Pima Air & Space Museum, šlo o neřízenou raketu určenou proti rychlým bombardérům. Jaderná hlavice měla nahradit část přesnosti, kterou tehdejší výzbroj postrádala. Nebyla to puma svržená na pozemní cíl.
Při Johnovi odpálil ostrou Genie dvoumístný Northrop F-89J Scorpion. Oficiální zpráva hodnotí sílu zkušební exploze na dvě kilotuny TNT. Muzejní cvičné kusy, s nimiž se lze setkat na fotografiích, je potřeba od ostré zbraně odlišit: existovaly i neaktivní výcvikové rakety bez jaderné hlavice. Později Genie nosil také F-106, přepadový stíhač známý mimo jiné neplánovaným přistáním bez pilota v Montaně.
Bill Abbott / Wikimedia / CC BY-SA 2.0
John přitom nebyl jen filmovou podívanou. Zpráva o sérii Plumbbob popisuje úkol zkoušky jako vědecké ověření ostré rakety a sběr radiačních údajů pro další plánování. Podrobný svazek zaznamenává i sledování chování nosného letounu. Vedle lidí na zemi tak v příběhu existovala druhá důležitá skupina: posádky ve vzduchu.
Pět dobrovolníků mělo uklidnit lidi na zemi
Veřejná část měla vlastní logiku. Pokud se měly jaderné rakety používat při obraně vlastního území, bylo třeba vysvětlit, co to znamená pro obyvatele dole. Dokumenty zveřejněné National Security Archive ukazují, že velení chtělo novou schopnost představit veřejnosti a zdůraznit její obranný účel. Muži pod explozí byli názornou součástí tohoto sdělení.
Jejich přítomnost potvrzuje i oficiální zpráva o testu John, která rozlišuje pět dobrovolných důstojníků a následně mluví o šesti pozorovatelích u bodu na zemi. Přidává drobný, ale výmluvný detail: vrtulník, který je měl po testu odvézt, nebyl vyslán podle plánu. Na místě proto čekali ještě dvě hodiny. Ani u jaderného předvedení se zřejmě nepodařilo uhlídat všechnu dopravu.
Bill Abbott / Wikimedia / CC BY-SA 2.0
Označení ground zero zde znamenalo bod na zemském povrchu pod vzdušnou explozí. Neříkalo, že hlavice vybuchla na zemi. Právě záměna těchto dvou situací dělá ze skutečné události mnohem divočejší historku, než jakou popisují podklady.
Výbuch ve vzduchu mění vzdálenost i vznik spadu
První rozdíl je prostý: i člověk stojící přesně pod explozí od ní může být vzdálen několik kilometrů. Tlaková vlna, tepelné záření a počáteční ionizující záření navíc nejsou totéž co pozdější radioaktivní spad. Jejich účinky závisejí na síle nálože, vzdálenosti, výšce i podmínkách, jak shrnuje americký zdravotnický portál REMM.
Druhý rozdíl se týká zeminy. Při povrchovém výbuchu se do ohnivé koule dostává velké množství materiálu ze země, který se mísí s radioaktivními produkty. Část se pak vrací jako místní spad. Při dostatečně vysokém vzdušném výbuchu tento mechanismus výrazně zeslábne. Příručka amerického ministerstva obrany ale připomíná také vliv srážek, které mohou radioaktivní částice stáhnout dolů.
Američané zkoušeli navádět zbraň holuby. Ptáci klovali do obrazu cíle
Z toho nevychází jednoduché pravidlo, že výbuch ve vzduchu je neškodný. Nižší vzdušná exploze může naopak zesílit tlakovou vlnu působící při zemi. Rozhoduje konkrétní kombinace výšky a síly nálože. Zkouška malé rakety vysoko nad pouští proto nepředstavuje použitelnou zkratku pro účinky jiné jaderné zbraně nad městem.
Souhrnná zpráva z roku 1981 u pozorovatelů Johna neuvádí zaznamenané nepříznivé účinky a jejich expozici ionizujícímu záření hodnotí jako nevýznamnou. To je hodnocení dané události, nikoli celoživotní lékařská studie těchto mužů.
John byl plánovanou zkouškou za vybraných podmínek. Jinou otázku ukazuje nehoda jaderných pum u Goldsboro, kde rozhodovaly pojistky a průběh havárie. U Johna nebyl hlavním ochranným prvkem odvážný postoj před kamerou. Rozhodovala vzdálenost spolu se silou nálože a zvolenými podmínkami. A právě vzdálenost krátký záběr snadno schová.
