Poslední torpédo se vrátilo. Americkou ponorku Tang potopila vlastní zbraň

Poslední torpédo mělo ukončit útok a otevřít cestu domů. Místo toho opsalo kruh a zasáhlo americkou ponorku USS Tang. Elektrické Mark 18 poslalo loď ke dnu, devět přeživších pak čekalo japonské zajetí.

Na první pohled vypadá zánik Tangu jako krutá hříčka osudu: ponorka spotřebuje téměř všechnu munici a potopí ji právě poslední kus. Podstatnější detail je ale jinde. Posádka poslední dvě torpéda před útokem znovu prohlédla. Kontrolovala jejich baterie, gyroskopy i řízení. Přesto se čtyřiadvacáté torpédo krátce po vypuštění obrátilo proti lodi, která je nesla.

Tang, označený SS-306, patřil do třídy Balao a velel mu Richard H. O’Kane. Na pátou hlídku vyplul z Pearl Harboru 24. září 1944. Jeho cílem byla japonská doprava v průlivu mezi Tchaj-wanem a čínskou pevninou. Podobu stejné třídy dnes připomíná dochovaný muzejní Bowfin v Pearl Harboru. Samotný Tang se z této plavby nevrátil.

Poslední dvě torpéda prošla hodinovou kontrolou

V noci z 24. na 25. října 1944 napadl Tang další japonský konvoj. Po sérii zásahů unikl z bezprostřední blízkosti doprovodných lodí, zatímco jedna zasažená transportní loď zůstávala na hladině. O’Kane se rozhodl vrátit a dokončit útok posledními dvěma torpédy. Pak měla ponorka zamířit domů, jak událost zasazuje do souvislostí National WWII Museum.

Nešlo o bezmyšlenkovité vypálení zbytku zásoby. O’Kaneova zpráva o poslední hlídce popisuje zhruba hodinu věnovanou kontrole obou kusů. Torpéda byla částečně vysunuta z trubic, obsluha odvětrala baterie a zkontrolovala gyroskopy i volný chod řízení. Nic při této prohlídce neodhalilo závadu, která měla následovat.

Třiadvacáté torpédo vyrazilo správně. Jeho stopu bylo možné sledovat díky světélkování rozrušené vody. Po něm přišlo poslední, vypuštěné z příďové trubice číslo čtyři. Ihned začalo prudce zatáčet doleva, vynořovalo se a znovu zanořovalo. Hlídka na můstku pozorovala, jak opisuje oblouk směrem zpět.

O’Kane nařídil nejvyšší nouzovou rychlost a pokusil se manévrem vyjet z kruhu. Nestačilo to. Podle technické zprávy amerického námořnictva zasáhlo torpédo asi dvacet sekund po vypuštění levý bok v zadní části ponorky, u zadního torpédového oddílu nebo prostoru řízení pohonu. Výbuch zničil pohon a zaplavil záď. Loď se začala prudce nořit zádí napřed.

Na palubě bylo Mark 18, nikoli Mark 14

Právě typ zbraně je důležitý. Tang při této hlídce nesl čtyřiadvacet elektrických torpéd Mark 18 Mod 1. Výslovně to uvádí jak velitelova zpráva, tak poválečný rozbor poškození. Zánik ponorky proto není další epizodou skandálu torpéda Mark 14, jehož problémy s hloubkou plavby a zapalovači už Zbrojopis rozebíral.

Elektrický pohon však sám o sobě neřešil udržení správného směru. U Tangu rozhodl nepravidelný běh zbraně bezprostředně po opuštění trubice. Námořní zpráva při popisu kruhové dráhy připomíná, že se teprve vyvíjelo zařízení, které mělo podobným návratům zabránit. Úspěšná kontrola na palubě tedy nebyla zárukou bezpečného chování torpéda ve vodě.

Příbuznou, ale odlišnou situaci ukazuje incident torpédoborce William D. Porter, který při cvičení ohrozil loď s prezidentem Rooseveltem. Tam bylo problémem omylem vypuštěné ostré torpédo. Tang střílel v boji záměrně na nepřítele a vlastní zbraň se k němu vrátila až kvůli vadné dráze.

Pro muže uvnitř boj pokračoval na dně

Zásah neposlal celou ponorku okamžitě do stejné hloubky. Záď klesla na dno, zatímco příď ještě vyčnívala nad hladinu. Uvnitř zůstaly přeživší skupiny mužů oddělené zaplavenými prostory. Posádka následně nechala klesnout i příď, aby se trup vyrovnal a bylo možné použít únikovou komoru v předním torpédovém oddílu. Tang ležel přibližně v 55 metrech vody.

Pokusy o únik zdržovaly japonské lodě, které nad vrakem shazovaly hlubinné nálože. V ponorce mezitím vznikl požár v předním bateriovém oddílu. Do prostoru, kde se muži shromáždili, pronikal kouř. Čas, který předtím získali uzavíráním vodotěsných dveří, se rychle krátil.

K dispozici měli záchranné dýchací přístroje známé jako Momsenovy plíce. Poválečný technický rozbor uvádí třináct mužů, kteří opustili ponorku únikovou komorou. Osm z nich se prokazatelně dostalo na hladinu, ale jen pět vydrželo do vyzvednutí. Spolu s muži, kteří přežili mimo tento únikový prostor, tvořili devítku zachráněných. Ne všichni tedy unikli stejnou cestou.

Záchrana znamenala další měsíce v zajetí

Devět mužů, mezi nimi O’Kanea, vyzvedla japonská doprovodná loď. Ze sedmaosmdesáti členů posádky sedmdesát osm zahynulo. Podle National WWII Museum strávili přeživší zbytek války v japonském zajetí, mimo jiné v táborech Ófuna a Ómori. Vyproštění z moře pro ně znamenalo přežití katastrofy, svobodu přinesl až konec války.

Podrobnosti z dění uvnitř Tangu se dochovaly právě díky nim. O’Kane po návratu sestavil zprávu z vlastní zkušenosti a z vyprávění ostatních přeživších. Námořní rozbor z roku 1949 na těchto výpovědích stavěl. Příběh tak nekončí u zbraně, která opsala kruh, ale u mužů, kteří dokázali popsat i to, co následovalo pod hladinou.