Americké vojenské testy sledovaly šíření částic ve městech bez vědomí obyvatel

Americká armáda v padesátých a šedesátých letech zkoumala šíření částic v amerických a kanadských městech, aniž o tom obyvatelé věděli. Používala sulfid zinečnato-kademnatý jako náhradu biologického aerosolu. Pozdější odborné hodnocení označilo zdravotní riziko za velmi nízké, zároveň však upozornilo na mezery v údajích.

Částice se uvolňovaly z letadel, střech i jedoucích vozidel. Podle přehledu National Research Council zahrnovaly zkoušky 33 míst ve Spojených státech a Kanadě, převážně měst a obcí. Lidé pod nimi přitom neznali skutečný účel pokusů. Jejich ulice se staly součástí vojenského výzkumu, o účasti ale nerozhodovali.

Minneapolis a Winnipeg měly připomínat sovětská města

Armáda potřebovala zjistit, jak se drobné částice chovají ve skutečném prostředí. Město má vlastní proudění vzduchu, zástavbu i terén. To, co lze sledovat v laboratoři nebo na otevřené zkušební ploše, samo nestačí k popisu podmínek mezi domy. Smyslem bylo získat údaje použitelné pro biologickou válku, tedy pro šíření choroboplodných organismů vzduchem.

Výběr prvních tří měst nebyl náhodný. Odborná zpráva z roku 1997 uvádí Minneapolis, St. Louis a kanadský Winnipeg. Jejich meteorologické, terénní, populační a fyzické charakteristiky připomínaly Moskvu a tehdejší Leningrad, dnešní Petrohrad. Americké a kanadské ulice tak poskytovaly prostředí, z něhož chtěli výzkumníci vyvozovat závěry pro jiné části světa.

Zkoušky organizovali pro americký armádní chemický sbor také civilní dodavatelé včetně Stanfordovy univerzity. Postupně se výzkum rozšířil na další typy krajin. Nešlo přitom jen o otázku ochrany vlastních měst: tehdejší americký program zahrnoval i útočné biologické prostředky, které měly sloužit k odvetě. Obranný důvod výzkumu proto nevystihuje celý jeho vojenský rámec.

Prášek svítil pod ultrafialovým světlem

Sulfid zinečnato-kademnatý, označovaný ZnCdS, byl pro takové sledování praktický. Pod ultrafialovým světlem fluoreskoval a dal se snadno rozpoznat v odebraných vzorcích. Rozměry částic byly podobné některým mikroorganismům, látka byla v atmosféře stabilní a její použití finančně dostupné. Armáda ji tehdy považovala za netoxickou pro lidi, zvířata i rostliny.

Šlo o anorganickou stopovací látku, nikoli o choroboplodný organismus. To je zásadní rozdíl proti zkouškám se skutečným původcem nemoci, o nichž píšeme v příběhu britských antraxových pokusů na Gruinardu. Samotné slovo náhrada ovšem ještě neřeší chemickou bezpečnost použitého prášku.

Kadmium je nebezpečné, rozhoduje však i forma a dávka

Obavy obyvatel měly srozumitelný důvod. Americká zdravotnická agentura ATSDR uvádí, že expozice kadmiu může poškodit ledviny, kosti a plíce a dlouhodobá expozice může způsobit rakovinu. Zdravotní účinky ale závisí také na způsobu, délce a velikosti expozice. Obecná nebezpečnost kadmia sama neudává riziko konkrétního historického testu.

Když se informace o pokusech počátkem devadesátých let dostaly na veřejnost, lidé začali spojovat rozprašování se svými nemocemi. Kongres požádal National Research Council o nezávislé posouzení. Komise se proto neptala jen na to, zda látka obsahovala kadmium. Zkoumala také jeho dostupnost pro organismus a rekonstruovala možné dávky z dochovaných měření.

Zpráva z roku 1997 upozorňuje, že ZnCdS je ve vodě nerozpustný a jeho toxicitu nelze jednoduše ztotožnit s toxicitou lépe rozpustných sloučenin kadmia. Přímých toxikologických údajů o něm však bylo málo. Pro odhad rizika rakoviny plic proto komise použila údaje o kadmiu a opatrné předpoklady, které podle ní pravděpodobně skutečné riziko nadhodnocovaly.

Výsledkem bylo hodnocení, že riziko rakoviny plic z těchto expozic, pokud vůbec existovalo, bylo pravděpodobně velmi nízké. U ostatních zdravotních účinků komise dospěla k závěru, že zkoušky, pro něž měla údaje, neměly způsobit poškození zdraví. Hlášené nemoci nepřipsala rozprašování ZnCdS. To je výsledek odborného posouzení dostupných podkladů, nikoli důkaz, že každému obyvateli někdo tehdy přesně změřil dávku.

Výzkum pokračoval i později. Odborný přehled z roku 2016 popisuje pokus, při němž byl ZnCdS zaveden přímo do průdušnice potkanů. Při dávkách výrazně vyšších než odhady pro obyvatele testovaných měst vyvolal zánětlivé změny v plicích. Takový pokus doplňuje znalosti o látce, ale kvůli jinému druhu, dávce i způsobu podání sám neurčuje následky městských zkoušek u lidí.

Právě u lidí narazilo zpětné hodnocení na podstatné meze. Komise popsala tři překážky epidemiologické studie: neúplné údaje o expozici jednotlivců, chybějící zdravotní záznamy z potřebných období a nutnost obrovského souboru lidí pro zachycení případného malého zvýšení rizika. Chyběla také spolehlivá data o dalších vlivech, například kouření. Z příběhu konkrétní rodiny proto nešlo vědecky určit příčinu nemoci.

Nízký odhad rizika neřeší souhlas obyvatel

Toxikologická otázka a rozhodnutí vystavit lidi pokusu bez jejich vědomí jsou dvě různé věci. Závěry NRC výslovně zaznamenávají rozhořčení veřejnosti nad tím, že vláda lidi vystavila chemikáliím bez jejich vědomí a souhlasu. Etické a společenské otázky komise nepovažovala za vyřešené zdravotním posudkem. Byly mimo její zadání a odbornost.

Rozdíl v účasti ukazuje jiná dobová vojenská demonstrace: při jaderném testu John v roce 1957 se pět důstojníků dobrovolně postavilo pod místo vzdušné exploze. U městských aerosolových zkoušek obyvatelé skutečný účel neznali. Armáda získala údaje ze skutečného života, aniž lidem dala možnost o své účasti rozhodnout.

Tenhle příběh nepotřebuje připsat experimentům nedoložené oběti. Otázka odpovědnosti zůstává dost vážná i při velmi nízkém odhadu zdravotního rizika: kdo smí z obydleného města udělat zkušební prostředí a lidem to zatajit.