Při výbuchu dělové věže bitevní lodi USS Iowa 19. dubna 1989 zahynulo 47 námořníků. Námořnictvo ukázalo na úmyslný čin jednoho z mrtvých. Nezávislé testy laboratoří Sandia však nabídly věrohodný scénář nehody a zpochybnily výklad stop, na kterých původní obvinění stálo.
Katastrofa přišla při dělostřeleckém cvičení severovýchodně od Portorika. V prostředním děle věže číslo dvě se předčasně vznítila prachová náplň, zatímco závěr zůstával otevřený. Historie lodi vedená jejím muzeem připomíná i zásah posádky: zaplavení prachových skladů zabránilo rozšíření požáru k dalším zásobám.
Iowa měla za sebou desítky let služby i několik návratů z rezervy. Nebezpečnou příhodu zažila už za druhé světové války, kdy na ni vlastní doprovod omylem vypálil torpédo, když vezla prezidenta Roosevelta. V dubnu 1989 však nebezpečí vzniklo uvnitř její vlastní hlavní výzbroje.
Obvinění mířilo na muže, který nemohl odpovědět
První vyšetřování dospělo k závěru, že nejpravděpodobnější příčinou byl úmyslný čin. Podezření spojilo s Claytonem Hartwigem, který u prostředního děla sloužil a při výbuchu zahynul. Zásadní problém provázel pátrání od začátku: lidé nejblíže vzniku katastrofy už nemohli přesně popsat své úkony ani vysvětlit, co se při nabíjení pokazilo.
Technickou oporu verze o úmyslu měly představovat cizorodé látky na vodicí obroučce střely, tedy na části, která při výstřelu zabírá do drážek hlavně. Námořnictvo je považovalo za stopy po zařízení, které náplň zapálilo. Pokud by šlo o jednoznačný otisk roznětky, byl by to podstatný důkaz. Právě jeho jednoznačnost se ale stala předmětem sporu.
Na žádost Kongresu se případem zabýval americký kontrolní úřad GAO. Technickou část nechal nezávisle posoudit laboratořemi Sandia. Zpráva GAO z ledna 1991 popsala, že jejich dosavadní práce nepotvrdila jasnou a konečnou příčinu výbuchu. Zároveň přinesla alternativu, kterou původní vyšetřování nepokládalo za vysvětlení katastrofy.
Barry W Johnson / Wikimedia / CC BY-SA 4.0 / zmenšeno
Stopy bylo nutné porovnat s prostředím věže
Sandia se neptala pouze, co se na střele našlo. Zkoumala také, kde jinde se stejné látky vyskytují. Rozdíl je zásadní: přítomnost neobvyklého materiálu může vypadat podezřele, dokud jej porovnáváme jen s představou dokonale čistého děla.
Závěrečná technická zpráva Sandia z roku 1991 uvedla, že materiály označené námořnictvem za cizorodé byly také v dalších místech na střelách. Některá z těchto míst byla před účinky výbuchu chráněna. Obdobné nálezy pocházely i ze střel v sousedních dělech téže věže. Samotná přítomnost těchto látek proto nebyla jedinečným ukazatelem roznětky.
Motor ze stíhačky a šedesát v hodině. Tank Cromwell šokoval rychlostí
Část chemických stop měla navíc běžnější možné vysvětlení. Přípravek používaný k údržbě děl posloužil také při vyprošťování střely po katastrofě. Laboratoře popsaly, jak mohl vzorky dodatečně znečistit. U drobného polymerního úlomku zase nebylo doloženo, že skutečně pocházel z místa, ke kterému jej původní výklad přiřazoval.
Tím se měnila váha důkazu. Nález látky zůstával nálezem, ale přestával sám rozhodovat mezi běžným znečištěním a úmyslně vloženým zařízením. Pro vyšetřování to byla podstatnější změna než další domněnka o povaze některého člena posádky.
Testy otevřely cestu k nehodě při nabíjení
Druhá větev práce se týkala samotné náplně. Námořnictvo i Sandia se shodovaly, že vaky se střelným prachem byly zasunuty příliš daleko. Rozcházely se v posouzení pohybu nabíjecího mechanismu a jeho možných následků. Sandia zkoumala, zda prudké stlačení náplně nemohlo samo vyvolat vznícení.
Zkoušky ukázaly, že za určitých podmínek uspořádání prachových zrn a rychlého stlačení takový mechanismus existuje. Nešlo přitom o prosté tvrzení, že desítky let starý prach musel být zkažený. Kontroly jeho chemické stability podle zprávy GAO takový problém neukázaly. Chemická stabilita a citlivost náplně na konkrétní mechanické namáhání jsou dvě různé vlastnosti.
Právě zde dostala verze o nehodě pevnější základ. Nemusela se opírat jen o možnost chyby obsluhy, ale také o experimentálně zkoumaný fyzikální děj. Zpráva GAO jej popsala jako věrohodné alternativní vysvětlení. Po prvních výsledcích Sandia námořnictvo zastavilo střelbu ze šestnáctipalcových děl a zahájilo další testování.
Děsivé plazmové peklo propálilo zaskočené vojáky. Supertajná nacistická bomba roztavila silný pancíř
Laboratorní zkouška ovšem neumí vrátit čas. Prokáže, že určitý způsob vznícení je možný za daných podmínek. Sama neukáže, jak přesně se pohybovala obsluha a mechanismus v rozhodujících okamžicích 19. dubna. Oslabení verze o úmyslu a definitivní rekonstrukce nehody proto nejsou totožný výsledek.
Vyšetřování změnilo závěr, neobnovilo ztracené svědectví
Celý spor lze rozdělit na dvě otázky. Byly nalezené stopy specifické pro úmyslně vložené zařízení? A existoval doložitelný mechanismus náhodného vznícení? Sandia původní jistotu narušila v obou směrech: nabídla běžné zdroje podezřelých látek a ověřovala mechanickou cestu k výbuchu.
Podle muzejní historie Iowy námořnictvo následně uznalo, že důkazy nestačí k prokázání úmyslného činu, a omluvilo se Hartwigově rodině. Loď dnes slouží jako muzeum v Los Angeles a připomíná i 47 mužů, kteří ve věži zahynuli.
Naomi Persephone Amethyst / Wikimedia / CC BY-SA 4.0 / zmenšeno
Podobnou opatrnost při čtení různých bezpečnostních závěrů vyžadují také dokumenty k jaderné nehodě u Goldsboro. U Iowy však měla předčasná jistota konkrétní lidskou cenu: podezření dostalo jméno člověka, který se už nemohl hájit. Věrohodná alternativa stačila, aby bylo nutné obvinění přehodnotit, i když úplný obraz posledních okamžiků věže zůstal nedostupný.
