Sovětská jaderná ponorka K-222 zkonstruovaná z čistého titanu drží dodnes absolutní světový rekord v podhladinové rychlosti. Astronomicky drahý stroj plul rychleji než většina torpéd, ale divoký proud vody rval z trupu plechy.
Když se v šedesátých letech rozhořely závody ve zbrojení na světových oceánech, americké námořnictvo vsadilo na rychlé úderné svazy letadlových lodí. Sovětské velení potřebovalo zbraň, která by dokázala tyto plovoucí pevnosti dostihnout, prorazit jejich protiponorkovou clonu a vypálit salvu řízených střel dříve, než stihnou vzlétnout nepřátelské bombardéry. Jak uvádí rozbor zbraňového katalogu WeaponSystems.net o třídě Papa, konstruktéři v leningradské konstrukční kanceláři Rubin dostali zadání vytvořit podmořského sprintera zcela nové generace bez ohledu na finanční náklady.
Výsledkem byl Projekt 661 Anchar. Stavba jediného prototypu označeného jako K-222 stála tolik peněz a strategických surovin, že si plavidlo mezi námořníky a lodními staviteli okamžitě vysloužilo přiléhavou přezdívku Zlatá rybka.
Titanový trup za miliardy rublů a osmdesát tisíc koňských sil
Aby plavidlo odolalo obrovskému hydrodynamickému tlaku při extrémních rychlostech a zároveň zůstalo lehké, inženýři poprvé v historii použili k výrobě tlakového i lehkého vnějšího trupu slitiny titanu. Svařování tohoto vzácného kovu vyžadovalo stavbu speciálních hal naplněných ochrannou atmosférou z čistého argonu, v nichž svářeči pracovali ve skafandrech podobných těm vesmírným. Podle technického popisu serveru Military Factory poháněly ponorku dva vodou chlazené jaderné reaktory VM-5m, které dodávaly neuvěřitelných osmdesát tisíc koňských sil dvojici obřích parních turbín.
V přední části trupu navíc konstruktéři vytvořili deset šachet pro protilodní střely P-70 Ametist. Byla to vůbec první zbraň svého druhu na světě, kterou mohla ponorka odpálit přímo zpod hladiny, aniž by se musela vynořovat a vystavovat radarům nepřátelských letadel.
Při plné rychlosti tekla voda dovnitř a hluk rval uši
Svůj nejslavnější okamžik zažila ponorka během oficiálních rychlostních zkoušek v prosinci 1970. Pod hladinou v hloubce jednoho sta metrů dosáhla rychlosti 44,7 uzlu, což odpovídá téměř 83 kilometrům za hodinu. V tomto tempu dokázala s přehledem ujet nejen všem hladinovým lodím světa, ale dokonce i většině tehdejších protiponorkových torpéd Mark 46. Šílená rychlost si však vyžádala krutou daň na samotné konstrukci i lidech uvnitř.
Obrovský proud vody začal při maximálním výkonu strhávat vnější kryty a záklopky. Z věže se utrhl vstupní poklop a do mezitrupového prostoru vnikla voda. Uvnitř samotné ponorky panovalo doslova peklo. Turbulence a kavitace kolem trupu vytvářely ohlušující rachot přesahující sto decibelů. V řídicí centrále nebylo slyšet vlastního slova a posádka se musela dorozumívat křikem do sluchátek. Ponorka byla navíc pro nepřátelské sonary slyšitelná na stovky kilometrů daleko, takže jakýkoliv moment překvapení okamžitě zmizel.
Jediný postavený kus a technický odkaz pro moderní flotily
Astronomická cena a složitost údržby znamenaly, že Zlatá rybka zůstala osamoceným unikátem. Jak dokládají záznamy v historické dokumentaci o ponorce K-222, sovětské námořnictvo sériovou výrobu třídy Anchar zrušilo a ponorku po letech experimentálního provozu přeřadilo do zálohy. Získané zkušenosti se zpracováním titanu a tvarováním hydrodynamického trupu však nezmizely. Inženýři je později využili při stavbě legendárních titanových zabijáků Projektu 705 Lira a těžkých útočných ponorek Projektu 945 Barrakuda.
K-222 byla definitivně vyřazena v roce 1988 a později sešrotována v loděnicích v Severodvinsku. Její oficiální světový rekord 44,7 uzlu nebyl překonán ani po více než padesáti letech. Zůstává památníkem doby, kdy konstruktéři zkoušeli posouvat fyzikální hranice možného bez ohledu na to, zda má výsledek v reálném boji smysl.
