Bombardér B-47 strávil přes 80 hodin ve vzduchu. Letectvo zkoušelo sedadlo pilota

Americký bombardér JB-47E zůstal v listopadu 1959 ve vzduchu 80 hodin a 36 minut. Tanker mu desetkrát doplnil palivo a kapitán Shelton Anthony po celou dobu zkoušel vystřelovací sedadlo, které mu dovolovalo měnit polohu i v těsném kokpitu.

V pátek 27. listopadu ve 3.13 ráno odstartoval z Wright-Pattersonovy letecké základny v Ohiu. Na stejné místo se vrátil v pondělí v 11.49. Mezitím zkušební JB-47E s evidenčním číslem 51-2359 létal po čtyřech trasách nad Spojenými státy. Celkem urazil 39 200 mil, tedy asi 63 100 kilometrů. V kabině s Anthonym letěli další dva zkušební piloti, Frank Frazier a Click Smith. Anthony zůstával v sedadle po celou zkoušku. U řízení si podle zprávy projektového inženýra Franklina Van Warta dopřával krátké přestávky, všechna spojení s tankerem ale odřídil sám.

CIA si na noc ukradla sovětský kosmický exponát. Do rána ho vrátila do bedny

Sedák pulzoval, opěrku si pilot řídil sám

B-47 byl velký šestimotorový bombardér, prostor pro piloty měl ale úzký. Seděli za sebou pod společným proskleným překrytem. Třetí místo v běžné tříčlenné posádce patřilo navigátorovi a bombometčíkovi v jedné osobě. Muzejní Stratojet v Seattlu původně sloužil jako B-47E a dodnes je na něm dobře vidět, jak málo místa překryt na šířku zabírá.

Anthony měl tři způsoby, jak změnit polohu. Sedák se sám opakovaně nafukoval a vyfukoval. Tlak v bederní opěrce si upravoval podle potřeby a samotné sedadlo šlo nastavit na 5, 15 nebo 21 stupňů od svislice. Podle Van Wartovy zprávy se pilot mohl v nouzi katapultovat ve všech třech polohách. Kdyby se před opuštěním stroje musel nejprve narovnat, přidalo by pohodlnější sezení při opouštění letadla krok navíc.

Na dlouhém letu se tak řešila obyčejná věc, která se v malém kokpitu mění v konstrukční problém. Konstruktéři potřebovali dát pilotovi prostor ke změně polohy a přitom zachovat funkci záchranného systému. U jiných zkoušek amerického letectva, například při jízdách Johna Stappa na raketových saních, se pozornost soustředila na krátký okamžik prudkého zpomalení. Tady šlo hlavně o to, jak se s vybavením pracuje po hodinách strávených v kabině.

Maskování, které loď neschovávalo. Pruhy dazzle měly nepříteli poplést její kurz

Deset tankování a čtyři trasy

Palivo dodával jediný proudový tanker KC-135A číslo 55-3134. Bombardér se s ním pokaždé setkal v okolí Daytonu a pak pokračoval po další trase. Letectvo při tom zkoušelo i nový vysokotlaký systém doplňování paliva. Z pozdější britské operace Black Buck je známý jiný způsob, jak udržet bombardér ve vzduchu, kdy si palivo předávaly i samotné tankery. V Ohiu se celá zkouška obešla s jedním tankovacím strojem a opakovanými návraty bombardéru do stejné oblasti.

Dobová zpráva agentury UPI připomněla, že B-47 už v listopadu 1955 vydržel v letu 47 hodin a 35 minut. Project Long Gone přidal 33 hodin a jednu minutu. Přibližně 63 tisíc kilometrů ale představuje součet uletěných tras, takže z čísla nelze vyčíst, jak daleko by se bombardér dostal na jednu nádrž nebo na jeden zátah od základny.

Vývojové středisko při letu sledovalo také to, kolik prostoru pilot potřebuje a jaké podmínky má při dlouhé misi v kabině. Van Wartova zpráva výslovně počítala s využitím podobných poznatků při návrhu budoucích letadel i kosmických prostředků. Jakmile lze palivo doplnit za letu, má smysl už při návrhu stroje řešit, jak může pilot i po desítkách hodin v kabině měnit polohu a dál řídit.