Americko-německý prototyp MBT-70 přesunul celou tříčlennou osádku do věže, včetně řidiče. Jeho pracoviště se proto muselo otáčet opačně než věž, aby dál hleděl před tank. Nápad měl pomoci snížit siluetu, společný projekt však skončil u prototypů.
Věž se otočí doleva, ale řidič potřebuje dál sledovat cestu před korbou. U MBT-70 proto nestačilo přišroubovat sedadlo vedle střelce. Konstruktéři museli dovnitř věže vměstnat samostatně otočné pracoviště. Při pohledu na mohutný kanon se tahle zvláštnost snadno přehlédne. Přitom vypráví o ambicích tanku možná víc než samotná hlaveň.
Nižší tank za cenu složitějšího místa pro řidiče
Spojené státy a západní Německo se v roce 1963 dohodly na vývoji společného hlavního bojového tanku. MBT-70, v Německu označovaný jako Kampfpanzer 70, měl spojit vyšší pohyblivost, ochranu a palebnou sílu. Podle historika Waltera S. Poolea se počítalo také s působením na jaderném bojišti.
Automatické nabíjení umožnilo vynechat nabíječe a zbylé tři muže soustředit do věže. Společný chráněný prostor měl své výhody. Řidič tím ale přišel o obvyklé místo v korbě, které se při otáčení věže nehýbe. Snížení počtu členů osádky a jeho konstrukční důsledky připomíná také příběh automatického nabíjení tanku T-72; MBT-70 šel v uspořádání lidí jinou cestou.
Rolf Hilmes v časopise ARMOR popisuje řidičovu kabinu, která zůstávala orientovaná dopředu i při otáčení věže. Představme si jednoduchý geometrický příklad: věž se vůči korbě natočí o čtvrt otáčky doleva. Řidičovo pracoviště se vůči věži musí natočit o stejný úhel doprava. Oba pohyby se z hlediska směru jeho pohledu vyruší.
To je podstatný rozdíl proti obyčejnému otočnému sedadlu. Nestačí otočit člověka a nechat mu ovládání za zády. Jde o uspořádání celého řidičova pracoviště. Úspora prostoru v korbě tak přesunula část konstrukčního problému do věže. Tank měl být nižší, ale jeho řidičské místo jednodušší nebylo.
Mark Pellegrini / Wikimedia / CC BY-SA 2.5 / zmenšeno
Neobvyklá kabina byla jen jednou částí velkého balíku
MBT-70 nespoléhal na jedinou novinku. Hilmesův přehled konstrukce na straně 17 uvádí automatické nabíjení, hydropneumatické odpružení s nastavitelnou výškou i zbraň ráže 152 mm pro klasickou munici a řízené střely Shillelagh. Příbuznou kombinaci kanonu a střely dostal také lehký tank M551 Sheridan. MBT-70 ovšem nebyl jeho přeznačenou verzí.
Poole ve svém rozboru programu zachycuje potíže s nabíjecím automatem, pohonem věže a motorem. Uvádí také růst odhadu vývojových nákladů ze 100 milionů dolarů v srpnu 1963 na 300 milionů v březnu 1968. Jsou to tehdejší odhady vývoje, nikoli cena jednoho tanku.
Na řidičově kabině je dobře vidět řetězec kompromisů. Umístění lidí ovlivní tvar korby, ten uspořádání věže a nové uspořádání zase potřebné mechanismy. Když se současně vyvíjí motor, podvozek i výzbroj, musí nakonec fungovat jejich souhra. Seznam slibných jednotlivostí ještě neříká, jak spolehlivý bude celý stroj.
Mark Pellegrini / Wikimedia / CC BY-SA 2.5 / zmenšeno
Konec společného projektu nebyl konec všech jeho nápadů
Spolupráce se rozpadala v roce 1969 a Poole datuje její formální rozpuštění do ledna 1970. Vedle technických potíží popisuje rozdílné priority partnerů: Američané potřebovali nový tank rychleji a pro širší okruh nasazení, Němci už vyráběli Leopard a více se soustředili na střední Evropu. Nešlo tedy jen o to, zda se podaří doladit jednu otočnou kabinu.
Hilmes v návazném vývoji směrem k Leopardu 2 zaznamenává návrat řidiče do korby a ke čtyřčlenné osádce. U MBT-70 tak stojí za pozornost právě to, co z následného řešení zmizelo. Konstruktéři mohli dál hledat lepší tank, aniž by s sebou museli nést každé původně slíbené uspořádání.
MBT-70 ukazuje rozdíl mezi chytrým řešením jedné úlohy a rozumným návrhem celku. Udržet řidiče čelem dopředu v otáčející se věži šlo. Teprve další otázka byla drahá: stálo takové uspořádání za všechny komplikace, které si přivezlo s sebou.
