V roce 1959 začala americká armáda budovat Camp Century ve zhutnělém sněhu grónského ledovce. Zkoušela tam i podzemní železnici, zatímco stěny a stropy tunelů postupně ubíraly místo. Raketová síť Iceworm zůstala na papíře.
V jedné z chodeb Camp Century se ocelový oblouk zdeformoval natolik, že se dotkl střechy budovy pod ním. Je to vidět na fotografii v armádní technické zprávě z roku 1965. Sníh měl základnu chránit před větrem a mrazem. Tlak téže sněhové masy ale postupně měnil tvar prostoru, ve kterém lidé bydleli a pracovali.
Nejdřív vyhloubili příkop, pak ho zakryli
Camp Century vznikal na severozápadě Grónska. Těžký náklad sem armáda vozila na saních tažených traktory. Trasa z Camp Tuto měřila zhruba 220 kilometrů. Na místě ženisté vyhloubili otevřené příkopy, zastřešili je a zasypali sněhem. Teprve tak vznikly chodby. Stavěli ve firnu, tedy ve starším zhutnělém sněhu, který se postupně mění v led.
Pod vodou uháněla rychlostí 83 km/h. Titanová Zlatá rybka ohlušovala vlastní posádku
V chodbách stály samostatné budovy. Plán základny zachycuje jídelnu, ubytovny, ošetřovnu i dílny. Od roku 1960 dodávala elektřinu přenosná jaderná elektrárna PM-2A, při odstávkách ji zastupovaly dieselové generátory. Stejnou dobovou snahu dostat reaktor do nezvyklého prostředí ukázely i americké zkoušky bombardéru NB-36H s reaktorem na palubě.
Historici dánského polárního výzkumu mezi pokusy uvádějí i zkoušky spolehlivosti železnice v tunelech pod povrchem. Vědci zároveň zkoumali vlastnosti ledu a odebírali vzorky. Přímo v Camp Century se jim podařilo získat ledové jádro až k podloží grónského ledového příkrovu. Vrstvy v takovém jádře uchovávají stopy někdejšího klimatu.
Chodby ztrácely výšku i šířku
Ženisté s postupným svíráním chodeb počítali. Pod tlakem nadloží se však firn pomalu přetvářel a volný prostor ubýval rychleji, než čekali. Dva nákresy v armádní zprávě ukazují rozdíl i uvnitř základny. V jednom měřeném místě hlavní chodby se plocha průřezu zmenšovala o 12 procent ročně. V měřeném místě chodby číslo 20 to bylo 17 procent ročně. Jsou to údaje ze dvou konkrétních profilů, ne tempo celé sítě.
Ubrané místo se dalo na čas získat zpět ořezáním sněhu. Armádní zpráva ale popisuje, jak pracné bylo odřezaný sníh také odvézt. Teplo navíc podle zprávy pomáhalo vysvětlit, proč se některé části svíraly rychleji než jiné. Studie v časopise Journal of Glaciology označuje rychlejší deformaci za jeden z pravděpodobných důvodů, proč armáda Camp Century v roce 1967 opustila. Základna už předtím přešla z celoročního na sezónní provoz.
První Starfightery vystřelovaly piloty dolů. Nízko nad zemí šlo o vteřiny
Podzemní železnici zkoušeli, raketovou síť nepostavili
V projektu Iceworm chtěla americká armáda pod grónským ledovým příkrovem rozmístit stovky balistických raket středního doletu s jadernými hlavicemi. Camp Century poskytl zkušenost s provozem pod sněhem. Samotná raketová síť se podle historické studie kvůli technickým i politickým překážkám nikdy neuskutečnila. Podobnou otázku, kam v době studené války ukrýt jadernou výzbroj, řešili i Sověti. Po jejich základně u Libavé zůstaly objekty v terénu dodnes.
V roce 2017 se na místo vrátili výzkumníci s radarem, jehož signál proniká ledem. Radarový průzkum pozůstatků Camp Century zachytil v podpovrchových vrstvách stopy někdejších chodeb. Tam, kde armáda kdysi měřila, kolik prostoru jí ještě zbývá, už vědci mohli sledovat jen to, co po stavbě zůstalo.
Data z radarového průzkumu pak vědcům pomohla odhadnout i posun pozůstatků základny. Srovnáním historické polohy meteorologické věže s radarovou mapou vyšel podle pozdější glaciologické studie posun přibližně o 230 metrů od stavby tábora do roku 2017. Svírání chodeb a posun celé základny jsou dvě různé věci. V prvním případě se měnil tvar dutin ve firnu. Radarové srovnání ukázalo, jak daleko mezitím led odnesl pozůstatky.
