V roce 1958 Američané skutečně vypustili stíhací bombardér F-100D z rampy pomocí raketového urychlovače. Pokus měl umožnit vzlet i po vyřazení letištních drah. Start se podařil, jenže návrat letounu a jeho příprava k dalšímu letu zůstávaly samostatným problémem.
Pod trupem proudového letadla visela mohutná raketa. Stroj stál přídí vzhůru na šikmé rampě a místo rozjezdu dostal několikasekundový kopanec. Nebyla to kresba budoucí zbraně. San Diego Air & Space Museum dokládá zkoušky F-100D na základně Edwards v roce 1958. Program známý jako Zero-Length Launch, tedy start bez rozjezdu, se objevuje pod zkratkami ZLL i ZEL.
Jeden torpédoborec přišel o příď, druhý o záď. Britové z jejich částí postavili novou loď
Letadlo přežije, dráha nemusí
Smyslem bylo dostat bojové stroje do vzduchu i tehdy, když nepřátelský útok vyřadí jejich vzletové dráhy. V jaderném plánování studené války to byla podstatná otázka. Letoun schopný nést jadernou zbraň mohl zůstat provozuschopný, ale bez použitelného letiště by jeho hodnota rychle klesla. Rampa nabízela cestu, jak tuto závislost při odletu obejít.
F-100D přitom nebyl zvláštní raketový letoun. Šlo o variantu Super Sabru určenou především pro útoky na pozemní cíle. Sbírkový popis Smithsonianu uvádí proudový motor J57, závěsníky pod křídly i vybavení pro nesení jaderných zbraní. Ke zkoušce dostal upravený letoun další pohonnou jednotku, která měla vyřešit jedinou část letu: jeho začátek.
Vypadá jako letadlo, ale dokáže vzlétnout kolmo vzhůru. Osprey změnil pravidla vojenských výsadků
Raketa dodala rychlost, křídla převzala práci
Podle muzea v San Diegu šlo o urychlovač Rocketdyne XM-34 na tuhé pohonné látky. Ten pod trupem poskytl krátký, velmi silný tah. Muzeum uvádí dosažení přibližně 440 km/h a výšky 120 metrů během pěti sekund. Právě rychlost byla zásadní: letoun se potřeboval dostat do režimu, v němž ho unesou vlastní křídla.
Nešlo tedy o visení nad zemí. F-100D opustil šikmou rampu a rychle přešel do dopředného letu. Po dohoření se měl urychlovač odhodit a dál už stroj letěl na vlastní proudový motor. Muzejní fotografie Super Sabru v tomto článku ukazují samotný letoun, nikoli startovací pokusy z Edwards.
Konstrukční kompromis byl zřejmý. Letadlo nemuselo dostat úplně nový systém pro svislý vzlet, zato potřebovalo pomocný motor, jeho uchycení a spolehlivé oddělení. K soustavě patřila i pozemní rampa. Zkrátila se dráha potřebná ke startu, nikoli seznam věcí, které musela obsluha připravit.
Vzlet vyšel, urychlovač zůstal pod trupem
Dne 11. dubna 1958 se při druhém pilotovaném testu ukázalo, jak důležitý je zdánlivě poslední krok. Podle dokumentace havarijního místa od Center for Land Use Interpretation se F-100 z mobilní rampy dostal do vzduchu, ale vyhořelý raketový motor se neoddělil. Zkušební pilot Al Blackburn s ním nemohl bezpečně přistát, protože visel níže než kola podvozku.
Blackburn se pokoušel urychlovač uvolnit, nakonec však musel použít vystřelovací sedadlo. Pilot přežil, letoun se zřítil u Harper Lake. Startovací zařízení tedy splnilo první úkol a přesto celý let skončil ztrátou stroje. Selhání oddělení nebylo nepříjemností navíc, ale překážkou návratu na zem.
Základna se do jedné rampy nevejde
Provozní bilanci lze rozdělit na tři části. Odlet bez dráhy experiment doložil. Bezpečné přistání ovšem vyžadovalo vhodné místo a možnost odhodit urychlovač. A k dalšímu startu by bylo nutné letoun zkontrolovat, doplnit palivo a výzbroj, přistavit jej na zařízení a připravit nový raketový motor. To jsou různé úkoly, které jediný působivý vzlet neprověří.
Rozptýlením letounů by navíc vznikla potřeba dopravit k nim i obsluhu a vybavení. Rampa nenahradí mechaniky, náhradní díly ani zásobování. Jde o provozní důsledek celého uspořádání, ne o údaj, kolik přesně vozidel či lidí by vyžadovala konkrétní bojová jednotka. Zkoušky startu tak nelze zaměnit za ověřený systém opakovaných bojových letů.
Myšlenka se neomezila na Super Sabre. V Německu se později zkoušel raketový start F-104G Starfighteru. Vojenskohistorická sbírka v Lechfeldu popisuje tamní pokusy z roku 1966; v berlínském Gatowě je vystaven Starfighter v konfiguraci ZELL. Následující fotografie ukazuje právě tento jiný typ letounu. Dobře na něm vynikne rozměr pomocného zařízení, které ke startu bez rozjezdu patřilo.
Jiné cesty od ranveje přiblížily už zkoušky stíhačky Pogo, která přistávala na ocas, nebo Sea Dart startující z vody na lyžích. Každý projekt řešil jinou část stejné otázky. U F-100D raketa předvedla působivou zkratku do vzduchu, ale běžným způsobem služby těchto letounů se start z rampy nestal. Letištní dráhu šlo při vzletu obejít; fungující letecké zázemí už tak snadno ne.
