Britský bombardér Avro Vulcan běžně létal s pětičlennou posádkou, vystřelovací sedadla však měli jen dva piloti. Zbývající tři muži museli v nouzi vyskočit vstupním otvorem. Dodatečný katapultážní systém vznikl, do služby se ale nedostal.
Rozdíl mezi oběma cestami ven ukázala nehoda na londýnském letišti Heathrow 1. října 1956. Vulcan při přiblížení narazil do země, znovu se vznesl a už se nedal ovládat. Oba piloti se katapultovali a přežili. Tři další členové posádky a cestující zahynuli. Na palubě tedy tehdy bylo šest lidí, nikoli obvyklých pět. Oficiální parlamentní zpráva o nehodě zároveň výslovně hájila rozhodnutí pilotů opustit neovladatelný stroj. Problém spočíval ve vybavení letounu.
Dvě sedadla nahoře, tři pracoviště za nimi
Standardní posádku tvořili dva piloti, dva navigátoři a důstojník elektronických systémů. Piloti seděli vedle sebe, zadní trojice za nimi čelem proti směru letu. Záchranný systém přitom nesdíleli. Zatímco piloti mohli využít vystřelovací sedadla, ostatní museli opustit svá pracoviště a dostat se ke vstupnímu otvoru ve spodní části trupu.
Nešlo o chybějící kus výbavy, který by stačilo přišroubovat pod běžnou sedačku. V odpovědi parlamentu z května 1963 ministr letectví Hugh Fraser uvedl, že únik zadní posádky otvorem vyplývá z konstrukce bombardérů řady V. Změna by podle něj vyžadovala rozsáhlé zásahy do jejich draku.
Nezastavila ji voda, písek ani kyselina. Legendární pistole Colt 1911 změnila svět
Pomoci měly otočné sedačky, pneumatický polštář a upravený padák s postrojem. V debatě z roku 1964 vláda popisovala, že tato kombinace usnadňuje cestu k otvoru; u Vulcanů tehdy oznamovala chystanou montáž. Polštář ovšem z člověka neudělal pasažéra katapultu. Pořád se musel dostat ze sedačky a ven vlastními silami.
Rozhodující byl i stav letadla. Zkoušky z roku 1958 podle rozboru zveřejněného RAF Museum ukázaly, že běžný výskok je proveditelný při stabilním, řízeném letu. Z toho plyne podstatná slabina: samotná existence otvoru ještě nezaručovala, že se k němu posádka při nehodě dostane. Jiný kompromis mezi konstrukcí letadla a cestou ven popisuje také příběh prvních Starfighterů s katapultáží směrem dolů.
Martin-Baker našel cestu jediným otvorem
Firma Martin-Baker postupně předvedla, že překážky lze překonat. Ověřila katapultáž člověka sedícího zády ke směru letu ze zadního prostoru Valiantu. Pro trojici zadních sedadel pak připravila zkušební zařízení, na němž sedadla opouštěla kabinu postupně jediným horním otvorem. Krajní se při tom naklápěla, aby se do společné únikové cesty vešla.
Podle téhož muzejního rozboru bylo třeba upravit také vedení sedadel a jejich pohon. Uvažovaný raketový výstřel by ohrožoval muže, kteří ještě čekali uvnitř. Existovalo tedy technické řešení a zkoušky, cesta k přestavbě celé flotily však byla další, podstatně větší úkol. Zadní katapultáž se do provozních Vulcanů nezavedla.
Pěšák měl létat ve stoje a řídit tělem. Záložní motor ten nápad zkomplikoval
V roce 1964 rozhodoval čas, v roce 1970 už i náklady
Debata ve Sněmovně lordů z června 1964 ukazuje, jak tehdy vláda svou volbu vysvětlovala. Lord St. Oswald mluvil o zásadní přestavbě zadních prostorů a několikaletém programu. Každý letoun měl strávit v továrně nejméně čtyři měsíce. Tím by ubyly bombardéry potřebné pro jaderné odstrašení. Vláda navíc tehdy počítala s útlumem těchto sil kolem roku 1970. Náklady jako důvod odmítnutí výslovně popřel.
O šest let později už zněla odpověď jinak. Dne 4. března 1970 se poslanec Victor Goodhew ptal přímo na zamítnutý návrh Martin-Baker pro tři zadní členy posádek Vulcanů. John Morris za ministerstvo obrany uvedl, že by šlo o nákladný a dlouhý program rozsáhlých úprav. Vláda podle něj vyhodnotila pravděpodobnost, že dodatečný systém během zbývající služby zvýší šanci na záchranu, a přestavbu nepovažovala za odůvodněnou.
V další části této parlamentní výměny Morris znovu připomněl i pokles operační schopnosti, protože by velká část letounů musela dočasně opustit první linii. Goodhew naopak namítal, že bombardéry slouží déle, než se původně čekalo. Spor se tak vedl o čas, připravenost i přijatelné riziko pro posádky.
Vulcany nakonec bojově létaly ještě v roce 1982, kdy se účastnily operace Black Buck nad Falklandami. Pro zadní trojici přitom zůstával běžný výskok jedinou cestou ven. U stroje s vystřelovacími sedadly se proto vyplatí ptát na dvě konkrétní věci: komu patřila a za jakých podmínek se mohl zachránit zbytek posádky.
