Joseph Kittinger 16. srpna 1960 seskočil z otevřené gondoly ve výšce přibližně 31,3 kilometru. Už při výstupu mu přestalo fungovat tlakování pravé rukavice a ruka bolestivě otekla. Projekt Excelsior měl ověřit, zda se pilot dokáže z takové výšky vrátit živý.
Porucha rukavice přišla ještě před rozhodujícím krokem do prázdna. Podle rekonstrukce Národního muzea letectví a kosmonautiky Smithsonian byla pravá ruka natolik bolestivá, že Kittinger nepočítal s ručním otevřením padáku. Musel spoléhat na automatiku. Pozemnímu týmu o problému dlouho neřekl, protože se obával přerušení pokusu.
Opuštěním letounu záchrana nekončila
Americké letectvo řešilo s rostoucími výkony letadel také cestu posádky zpátky na zem. Muzeum USAF připomíná v souvislosti s Excelsiorem i raketový letoun X-15. Výškový únik komplikovaly chlad, nedostatek kyslíku a nebezpečí nekontrolované rotace při pádu. Samotný padák, který by se někde níž otevřel, všechny tyto potíže neřešil.
Pod balonem proto visela otevřená gondola. Kittinger měl ochranný oblek, zásobu kyslíku a vícestupňový padákový systém Francise F. Beauprea. Balon dostal zkušebního pilota do potřebné výšky, aniž by k tomu byl nutný let výkonného stroje. Zkouška se mohla soustředit na sestup člověka a práci jeho výstroje.
Výšková výstroj se zkoušela i v námořním programu Strato-Lab. Kittinger ve svém referátu připomíná, že v květnu 1961 Malcolm Ross a Victor Prather vystoupali s tlakovými obleky v otevřené gondole ještě výš. Šlo o jiný program a jiné vybavení než při jeho seskocích.
První skok ukázal, proč nestačí hlavní padák
Při prvním pokusu 16. listopadu 1959 stabilizace nefungovala a Kittinger se roztočil do bezvědomí. Zachránil ho automaticky otevřený záložní padák. Ve vlastním referátu z roku 1962 uvádí naměřené maximum 87 otáček za minutu. Za strohým údajem se skrývala velmi konkrétní zkušenost: výstroj musela fungovat i tehdy, když už pilot nemohl nic udělat.
Vypadá jako letadlo, ale dokáže vzlétnout kolmo vzhůru. Osprey změnil pravidla vojenských výsadků
Druhý skok 11. prosince 1959 už po opravě postupu proběhl se stabilním sestupem. Právě srovnání prvních dvou pokusů vysvětluje smysl programu lépe než samotná rekordní výška. V jednom případě se člověk nekontrolovaně točil, v druhém jej malý padák držel ve zvládnutelné poloze.
Malý stabilizační padák a velký hlavní padák měly různé úkoly. Stabilizační vrchlík o průměru asi 1,8 metru omezoval rotaci během rychlého sestupu. Hlavní padák o průměru zhruba 8,5 metru přišel na řadu později a umožnil přistání. Součástí soustavy byl také malý výtažný padáček. Označit celý seskok za pád bez padáku by proto bylo zavádějící.
Do Nového Mexika se vracel téměř čtvrt hodiny
Při třetím letu 16. srpna 1960 vystoupal Kittinger nad Novým Mexikem do 102 800 stop, tedy po zaokrouhlení 31,3 kilometru. Po opuštění gondoly se během sestupu rozvinul stabilizační padák. K otevření hlavního padáku uplynuly přibližně čtyři a půl minuty. Pojem volný pád zde tedy neznamená, že celou dobu padal bez jakéhokoli vrchlíku.
Stíhačka odstartovala bez letištní dráhy. F-100D vystřelili z rampy raketou
Na zem dosedl přibližně čtrnáct minut po seskoku. Smithsonian popisuje, že otok ruky následně ustoupil. Šlo o mimořádný jednotlivý pokus se speciální výstrojí, jehož riziko připomněla už první neúspěšná zkouška stabilizace.
Balon neověřoval celou katapultáž
Zkouška měla také jasnou hranici. Kittinger ve svém referátu upozorňuje, že první seskok začínal z balonu při nulové rychlosti a právě podmínky rozevření přispěly k potížím. Z výškového sestupu proto nelze udělat důkaz, že tentýž systém zvládne každé opuštění rychle letícího stroje. U prvních Starfighterů se například řešilo, kudy vůbec dostat sedadlo ven z kabiny.
Excelsior ověřil další část záchrany: stabilizovaný návrat člověka z velké výšky. Dnešní expozice muzea USAF to připomíná replikou gondoly a figurínou s výstrojí představující Kittingerovo vybavení. Není to původní gondola ze slavného skoku.
Podobně jako pokusy Johna Stappa na raketových saních zkoumal Excelsior konkrétní problém uvnitř širšího úkolu. Rekordní číslo se dobře pamatuje. Pro piloty však bylo podstatnější, že se podařilo spojit ochrannou výstroj, stabilizaci a automatické otevření padáku do fungujícího sestupu.
