Piloti nízko letících bitevníků a stíhaček měli z tohoto stroje oprávněný strach. Když se na obzoru objevila hranatá pancéřová věž s talířem radiolokátoru a čtveřicí dlouhých hlavní, nebylo kam uhnout. Samohybný protiletadlový komplet Šilka dokázal během několika vteřin zaplnit oblohu tisíci tříštivotrhavých projektilů.
Na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století řešilo sovětské velení vážný problém. Starší protiletadlové kanóny bez radarového navádění nedokázaly držet krok s novou generací rychlých proudových letounů útočících v přízemních výškách. Vojenský historický ústav Praha připomíná ve své expozici v Lešanech vývoj protiletadlového dělostřelectva a samohybných kompletů, které měly za úkol poskytovat nepřetržitou ochranu tankovým kolonám přímo za jízdy. Analýza organizace Federation of American Scientists popisuje revoluční spojení pásového podvozku, střeleckého radiolokátoru a čtyřhlavňového automatu do jediné samostatné zbraňové platformy schopné bojovat ve dne i v noci.
Konstruktéři v podniku v Mytišči umístili celou sestavu na modifikovaný podvozek lehkého obojživelného tanku PT sedmdesát šest s typovým označením GM pět set sedmdesát pět. Vzniklo vozidlo s označením ZSU dvacet tři čtyři Šilka, pojmenované podle sibiřské řeky. Srdcem stroje se stal radiolokátor RPK dva Tobol umístěný na zadní části věže, který dokázal zachytit nízko letící vzdušné cíle až na vzdálenost dvaceti kilometrů a automaticky navádět zbraně od deseti kilometrů.
Podvozek poháněl osvědčený šestiválcový vznětový motor V šest R o výkonu dvě stě osmdesát koňských sil spojený s torzním odpružením šesti pojezdových kol na každé straně. Pro napájení rozsáhlé palubní elektroniky, elektrických servomotorů věže a radiolokátoru sloužila nezávislá pomocná plynová turbína, která umožňovala vést bojovou činnost i při vypnutém hlavním motoru.
Čtyřče kanónů s kapalinovým chlazením
Hlavní palebnou sílu tvořila čtveřice automatických kanónů dva A sedm ráže dvacet tři milimetrů. Zbraně byly uspořádány ve dvou patrech nad sebou a každá hlaveň měla vlastní pás s municí. Teoretická rychlost střelby dosahovala závratných čtyř tisíc ran za minutu. V reálném boji střílel komplet krátkými dávkami o kadenci kolem tří tisíc čtyř set ran za minutu, což stačilo k vytvoření husté ocelové clony, kterou nemohl žádný letoun bez úhony proletět.
Při tak obrovské kadenci vznikalo extrémní tepelné namáhání. Aby se hlavně v boji nedeformovaly a neztrácely přesnost, vybavili je inženýři kapalinovým chlazením. Kolem každé hlavně proudila chladicí směs vody a lihu, která odváděla přebytečné teplo. V masivní věži bylo uloženo celkem dva tisíce kusů nábojů, což posádce umožňovalo vést opakované souboje bez nutnosti okamžitého doplnění střeliva z doprovodných vozidel.
Komplet disponoval pokročilým systémem gyroskopické stabilizace výzbroje i zaměřovače. Tato konstrukce umožňovala přesnou palbu za jízdy po nezpevněném terénu až do rychlosti pětadvacet kilometrů za hodinu. Šilka tak dokázala postupovat v těsné sestavě s útočícími tanky a chránit je před náhlými nálety bitevních letounů bez nutnosti zastavovat k zaujetí palebného postavení.

Šok v pouštním nebi během jomkipurské války
Skutečný šok připravila Šilka západním vojenským plánovačům v říjnu roku devatenáct set sedmdesát tři během jomkipurské války. Egyptská a syrská armáda vytvořily nad bojištěm smrtonosnou past. Proti vysoko letícím izraelským letounům nasadily protiletadlové raketové komplety KUB. Když se izraelští piloti na strojích Skyhawk a Phantom pokusili raketám uniknout prudkým sestupem těsně nad zemi, vlétli přímo do zničující palby připravených Šilek.
Během prvních tří dnů konfliktu ztratil Izrael desítky bojových letounů. Rychlost reakce a přesnost radarově naváděných děl byla tak vysoká, že piloti často neměli čas ani zaznamenat zahájení palby. Šilky měly na svědomí podstatnou část sestřelených izraelských strojů a donutily izraelské letectvo zcela přepracovat taktiku útoků na pozemní cíle.

Smrtící role v pozemních bojích
Ačkoli byla Šilka navržena primárně proti vzdušným cílům, v průběhu let se ukázala její obrovská ničivá síla i v bojích proti pozemním jednotkám. Během sovětské války v Afghánistánu nebylo proti komu bránit vzdušný prostor, ale povstalci útočili ze strmých skalních svahů. Běžné tanky nedokázaly zvednout kanóny do tak velkých úhlů, ale Šilka s náměrem až osmdesát pět stupňů dokázala bleskově zasáhnout jakékoli kulometné hnízdo vysoko ve skalách.
V Afghánistánu proto vznikla speciální úprava bez radaru, kde uvolněný prostor zaplnila další zásoba čtyř tisíc nábojů a noční zaměřovač. Zbraň si mezi vojáky i protivníky vysloužila pověst neúprosného pozemního metače oceli, který dokázal během okamžiku rozbít kamenné stavby, vyčistit hustý lesní porost a spolehlivě potlačit jakékoli nepřátelské přepadení.
Dlouhá služba a československá stopa
Komplet ZSU dvacet tři čtyři sloužil také v Československé lidové armádě a později v armádách obou nástupnických států. V československých protiletadlových plucích tvořil páteř protivzdušné obrany tankových a motostřeleckých divizí. Posádky oceňovaly vysokou mobilitu pásového podvozku a nezávislost na vnějších zdrojích energie díky vestavěné pomocné plynové turbíně.
Přestože v moderní době převzaly hlavní roli v boji proti rychlým letounům raketové systémy a laserem naváděná munice, Šilka zůstává respektovanou zbraní. V modernizovaných verzích s novou digitální elektronikou, termovizí a přídavnými protiletadlovými střelami velmi krátkého dosahu dokazuje, že poctivá mechanická palebná síla neztrácí na bojišti své opodstatnění.
