Britský hlavní bojový tank Challenger vznikl s jediným cílem, odolat palbě sovětských tankových svazů. V roce 1991 během operace Pouštní bouře zničil nepřátelský tank na rekordní vzdálenost a jeho vrstvený pancíř Chobham nebyl nikdy probit.
Když se v únoru 1991 rozhořela pozemní fáze operace Pouštní bouře, stály britské obrněné jednotky před zásadní zkouškou. Britská armáda nasadila do osvobození Kuvajtu téměř dvě stovky nových hlavních bojových tanků Challenger 1 ze stavu 1. obrněné divize. Panovaly značné obavy z pouštního prachu a nespolehlivosti britské techniky, která předchozí roky čelila tvrdé kritice při aliančních střeleckých soutěžích v Německu. Jak dokládají technické záznamy v databázi vojenské techniky Military Factory, pouštní válka proměnila Challenger v legendu. Britské posádky zničily na tři sta iráckých tanků a obrněných vozidel, aniž by ztratily jediný stroj nepřátelskou palbou.
Základní filozofie britské tankové školy se totiž vždy zásadně odlišovala od německé i americké koncepce. Zatímco německý Leopard 2 a americký Abrams sázely na vysokou dynamiku a výkonné turbíny či motory, Britové nekompromisně upřednostnili maximální ochranu posádky a přesnost palby na extrémní vzdálenosti. Zkušenosti z druhé světové války a bojů na Blízkém východě naučily britské konstruktéry jedno pravidlo. Tank může mít sebelepší motor, ale pokud nepřežije první zásah, je posádka ztracena.
Tajemství Chobhamu a Dorchesteru. Proč byl britský pancíř neprostupný
Základním kamenem nedobytnosti britských obrněnců se stal převratný kompozitní pancíř Chobham, vyvinutý v sedmdesátých letech ve výzkumném středisku MVEE v Chobham Common. Jak rozebírají historické materiály odborného vojenského portálu Valka.cz, jednalo se o revoluční sendvičovou konstrukci kombinující keramické desky, ocelové slitiny, elastické polymery a titanové vrstvy. Když kumulativní paprsek protitankové řízené střely narazil na keramickou vrstvu, její extrémní tvrdost rozbila špičku paprsku a okolní matrice absorbovala zbývající kinetickou energii bez proražení vnitřního prostoru.
Zatímco ve stejné době přišel na východní straně železné opony sovětský tank T-64 s kombinovaným pancířem ze sklotextitu a oceli, britské řešení poskytovalo ještě vyšší míru bezpečí. Britové toto tajemství střežili tak úzkostlivě, že složení keramických vložek nesměli znát ani řadoví tankisté. U modernizovaného tanku Challenger 2 byl tento systém dále zdokonalen na pancíř druhé generace označovaný jako Dorchester. V bitvě o iráckou Basru v roce 2003 byl jeden Challenger 2 zasažen patnácti střelami z ručních protitankových granátometů RPG a protitankovou raketou Milan, přesto posádka vyvázla bez jediného zranění a stroj po opravě optiky pokračoval v boji.
Zásah na 4 700 metrů. Světový rekord v tankovém souboji drží Pouštní bouře
Challenger 1 vstoupil do dějin vojenství také nepřekonaným střeleckým rekordem. Dne 26. února 1991 během operace Pouštní bouře spatřila posádka tanku z pluku Royal Scots Dragoon Guards irácký tank T-55 ukrytý v dunách. Měření laserovým dálkoměrem ukázalo neuvěřitelnou vzdálenost 4 700 metrů, což bylo daleko za efektivním dostřelem běžných tankových děl. Britský střelec přesto po výpočtu balistického počítače stiskl spoušť a z drážkovaného kanónu L11A5 odpálil podkaliberní průbojnou střelu APFSDS s wolframovým jádrem.
Střela letící rychlostí přesahující patnáct set metrů za sekundu překonala pouštní prostor za necelé tři vteřiny a nepřátelský tank přímo zasáhla a zničila. Šlo o nejdelší potvrzený smrtící zásah tanku tankem v dějinách moderního válečnictví. Tento úspěch podtrhl preciznost britského systému řízení palby a kvalitu těžké drážkované hlavně, která dokázala vést projektily s chirurgickou přesností i v extrémních pouštních podmínkách.
Zatímco irácká armáda spoléhala na tisíce kusů techniky sovětského původu, v přímém střetu s moderní západní taktikou a nočním viděním neměla šanci. Britské tanky Challenger 1 během operace Pouštní bouře dosáhly poměru zničených cílů bez vlastní ztráty, což potvrdilo správnost konstrukčního konceptu zaměřeného na těžký pancíř a vynikající pozorovací přístroje velitele a střelce.
Drážkovaný kanón, čajová konvice a přechod na moderní standard NATO
Jednou z největších technologických zvláštností britských tanků Challenger 1 a Challenger 2 byla volba hlavní výzbroje. Zatímco všechny ostatní armády NATO přecházely na hladké hlavně Rheinmetall, Britové tvrdošíjně trvali na drážkovaném kanónu ráže 120 mm. Důvodem byla velká obliba tříštivotrhavé munice HESH s deformovatelnou hlavicí, která vyžaduje rotaci k rozprostření plastické trhaviny po pancíři cíle před její detonací. Jak uvádí analýza vojenského technologického magazínu Army Technology, Challenger 2 používá vylepšený drážkovaný kanón L30A1 a dělenou munici s nespalitelnými náplňovými vaky uloženými pod úrovní věžového věnce v pancéřovaných schránkách s kapalinovým chlazením.
Pohodlí posádky a ergonomie interiéru byly v britské armádě vždy považovány za klíčový faktor bojové vytrvalosti. Podobně jako má izraelský hlavní bojový tank Merkava v zadní části trupu prostor pro transport výsadku nebo zraněných, vybavili Britové každý Challenger nezaměnitelnou palubní varnou nádobou známou jako boiling vessel. Tato elektrická nádoba umožňuje posádce uvařit čaj, kávu nebo ohřát konzervované jídlo přímo uvnitř hermeticky uzavřeného vozidla, aniž by se vojáci museli vystavit palbě odstřelovačů či chemickému zamoření při opuštění věže.
Dnes se však éra unikátních britských specifik chýlí ke konci. V reakci na válku na Ukrajině a nutnost plné logistické kompatibility v rámci aliance NATO prochází britský tankový park hlubokou transformací. Nový program Challenger 3, realizovaný konsorciem Rheinmetall BAE Systems Land, nahrazuje tradiční drážkovaný kanón hladkohlavňovým německým dělem L55A1 a integruje špičkový izraelský systém aktivní ochrany Trophy. Legendární rodina tanků Challenger tak vstupuje do své nejmodernější éry, v níž osvědčenou neprostupnou ochranu Chobhamu a Dorchesteru doplní digitální řízení bojiště jednadvacátého století.
