Home Letectví a vesmírAmeričané věřili, že stíhačkám stačí rakety. Po zkušenostech z Vietnamu dostal Phantom kanón

Američané věřili, že stíhačkám stačí rakety. Po zkušenostech z Vietnamu dostal Phantom kanón

by Miroslava Tichá
Americký těžký stíhací letoun F 4 Phantom II během hlídkového letu

Když se na konci padesátých let zrodil těžký palubní stíhací letoun McDonnell Douglas F 4 Phantom II, armádní velitelé věřili v absolutní nadvládu řízených raket. Konstruktéři z letounu zcela vypustili klasický hlavňový kanón. Drsné souboje nad džunglemi jihovýchodní Asie však tuto teorii rozmetaly a donutily letectvo k rychlému návratu ke kořenům.

Zrod těžkého dvoumístného stíhače F 4 Phantom II představoval technický triumf amerického námořního letectva, které hledalo dálkový záchytný stroj pro ochranu letadlových svazů před proudovými bombardéry. Podle historických dokumentů institutu Vojenský historický ústav Praha začal vývoj letounu v roce 1954 a prototyp poprvé vzlétl v květnu 1958. Konstrukce překonala veškerá dobová očekávání a stroj brzy zavedlo nejen námořnictvo, ale také letectvo a námořní pěchota. Analýza amerického sdružení Federation of American Scientists připomíná, že letoun stanovil celou řadu světových rekordů v absolutní rychlosti i dostupu, přičemž dokázal nést více než osm tun výzbroje na vnějších závěsnících.

Aerodynamické řešení letounu Phantom vznikalo jako bezprostřední reakce na chování stroje při vysokých úhlech náběhu. Trup získal charakteristickou siluetu s výrazně skloněnými vodorovnými ocasními plochami se záporným vzepětím dvanáct stupňů, což umožnilo zachovat plnou ovladatelnost i v turbulentním úplavu za mohutným nosným křídlem. Vnější panely křídla naopak dostaly kladné vzepětí pět stupňů, což zajistilo nezbytnou příčnou stabilitu bez nutnosti složitě přepracovat centrální titanovou část draku. Pro operace z letadlových lodí byl stroj vybaven systémem ofukování vztlakových klapek horkým stlačeným vzduchem z motorů, což radikálně snížilo pádovou rychlost při přiblížení na palubu. Srdcem stroje se stala dvojice výkonných proudových motorů General Electric J79 s přídavným spalováním. Tyto agregáty udělovaly těžkému stroji maximální rychlost přesahující Mach 2,2 a stoupavost přes dvě stě metrů za sekundu.

Zásadní inovací byla volba dvoumístné kabiny, kde pilot seděl vpředu a za ním operátor zbraňových systémů. V padesátých letech minulého století znamenalo ovládání palubního radiolokátoru Westinghouse nesmírně komplexní úkol, který vyžadoval neustálou manuální kalibraci antény a sledování katodové obrazovky. Přítomnost druhého člena posádky umožnila pilotovi plně se soustředit na pilotáž a sledování vzdušného prostoru, zatímco operátor vyhledával cíle na vzdálenost desítek kilometrů a připravoval naváděcí kanály pro řízené střely. Tento model spolupráce dvou mužů položil základy moderní taktiky vzdušného boje, která se později naplno rozvinula u stíhacích strojů čtvrté generace.

Vietnamské vystřízlivění a vynucený návrat kanónu

V době vstupu stroje do výzbroje panovalo ve vojenském velení skálopevné přesvědčení, že klasický manévrový boj na krátkou vzdálenost je mrtev. Phantom proto dostal do vínku výhradně raketovou výzbroj složenou ze čtyř poloaktivních radarových střel AIM 7 Sparrow v polozapuštěných lůžkách pod trupem a čtyř infračervených raket AIM 9 Sidewinder na křídelních závěsnících. Absence hlavňové zbraně byla konstruktéry oslavována jako symbol technologického pokroku. Válka ve Vietnamu však přinesla kruté rozčarování. Přísná pravidla nasazení nařízená politickým vedením striktně vyžadovala vizuální potvrzení identity cíle před odpálením rakety, aby se zabránilo zasažení vlastních strojů. Tím byla okamžitě vymazána hlavní taktická výhoda radaru na dlouhou vzdálenost. Rané verze střel navíc v tropické vlhkosti a při vysokém přetížení vykazovaly fatální nespolehlivost. Rychlé a lehké severovietnamské stíhačky MiG 17 a MiG 21 se snadno dostávaly do mrtvých úhlů, kde rakety nemohly navázat stopu a americké posádky neměly čím vystřelit.

Stíhací letoun F 4 Phantom II odpaluje řízenou střelu AIM 7 Sparrow
Odpálení radarově naváděné rakety AIM 7 Sparrow z polozapuštěného lůžka pod trupem letounu.

Krizovou situaci letectvo zpočátku řešilo montáží podvěsných kontejnerů SUU 16 a SUU 23 se šestihlavňovým rotačním kanónem M61 Vulcan ráže dvacet milimetrů. Tyto kontejnery však trpěly silnými vibracemi, postrádaly přesný zaměřovač a zvyšovaly aerodynamický odpor letounu. Jediným skutečným řešením byla zásadní konstrukční úprava. Americké letectvo prosadilo verzi F 4E, která dostala prodlouženou příď s kompaktnějším radarem, pod nějž technici přímo zabudovali vnitřní rotační kanón Vulcan se zásobníkem na šest set čtyřicet nábojů. Zbraň s kadencí šest tisíc ran za minutu vrátila pilotům sebedůvěru v těsném souboji. Námořnictvo zvolilo jinou cestu a založilo slavnou školu stíhacího výcviku známou jako TOPGUN, kde instrutoři naučili piloty plně využívat obrovský přebytek tahu motorů k vertikálním manévrům.

Britská verze v Kbelích a nezničitelné dědictví typu

Mimo americké ozbrojené síly se Phantom stal oporou protivzdušné obrany celého svobodného světa. Významnou stopu zanechal zejména ve Velké Británii, kde Královské letectvo a Královské námořnictvo provozovaly verze FG 1 a FGR 2. Britské ministerstvo obrany požadovalo instalaci vlastních dvouproudových motorů Rolls Royce Spey, které poskytovaly vyšší tah pro operace z menších britských letadlových lodí, ačkoliv si vyžádaly rozšíření trupových nasávacích otvorů. Jeden z těchto unikátních britských letounů verze FGR 2, který sloužil u devatenácté stíhací peruti RAF, mohou návštěvníci obdivovat přímo v Leteckém muzeu Kbely v Praze. Tento konkrétní stroj přelétl do Kbel v lednu 1992 jako dar britského letectva na počest československých letců, kteří za druhé světové války sloužili právě u devatenácté peruti.

Britský stíhací letoun McDonnell Douglas Phantom FGR 2 v pražském muzeu Kbely
Britská verze stíhače Phantom FGR 2 v expozici Leteckého muzea Kbely v Praze.

V závěru své bohaté kariéry převzal Phantom další klíčovou roli v podobě specializované verze F 4G Wild Weasel. Tato letadla létala v čele úderných vln a vyhledávala pozemní radiolokátory protivzdušné obrany protivníka, které ničily vysokorychlostními protiradiačními střelami Shrike a HARM. Během operace Pouštní bouře v roce 1991 tato letadla úspěšně oslepila iráckou protileteckou obranu a otevřela cestu spojeneckým bombardérům. Letoun Phantom II tak uzavřel více než tři dekády trvající službu v první linii. Zanechal za sebou nesmazatelný odkaz a jasné technické poučení, že žádný pokrok v raketových technologiích nesmí vést k opomenutí rychlopalného kanónu a dokonalého výcviku posádky.

You may also like