Sovětský kosmický exponát Lunik se během přepravy na jednu noc dostal do rukou americké rozvědky. Specialisté ho otevřeli, zdokumentovali a vrátili do bedny. Šlo o skutečný hardware, ovšem bez motoru a většiny elektrických a elektronických součástí.
Nákladní vůz měl dovézt velkou bednu z výstaviště na nádraží. Místo toho skončil na pronajatém sběrném dvoře, kde čekal čtyřčlenný tým s fotografickou výbavou. Sověti chtěli světu ukázat své kosmické úspěchy. Americká Ústřední zpravodajská služba, známá jako CIA, si k nim zařídila mimořádně důkladnou prohlídku. Příběh popisuje odtajněný text Sydneyho Wesleyho Finera The Kidnapping of the Lunik.
Výstavní model byl skutečný výrobek
Putovní sovětské výstavy nabízely průmyslové stroje, spotřební zboží i kosmické exponáty. Zpravodajce zajímaly hlavně Sputnik a Lunik. Otázka zněla jednoduše: přivezla Moskva jen přesvědčivou maketu, nebo něco, co vzniklo ve skutečné výrobě? U Luniku platila druhá možnost.
Mys 721tx / Wikimedia / CC BY-SA 3.0 / zmenšeno
Američané se k němu dostali už při dřívější samostatné prohlídce, která podle Finerova popisu trvala přibližně den. Zjistili, že motor a většina elektrické a elektronické výbavy byly odstraněny. Konstrukce však zůstala. První tým měřil rozměry a zkoumal uspořádání, další návštěva měla přinést hlavně přesné výrobní značky. První prohlídka a pozdější noční odklon nákladu byly dvě různé akce.
Lunik je západní označení spojované s raným programem Luna. Zkoumaný exponát zahrnoval horní raketový stupeň s kulovou přístrojovou částí v přídi. Představa kompletní sondy připravené odletět na Měsíc by tedy byla vedle. Pro rozvědku ale nebyl vyprázdněný prostor totéž co bezcenný prostor.
Nad městem záměrně vytvářeli sonické třesky. Zkoušeli, jak zareagují obyvatelé
Nejtěžší bylo vrátit všechno na místo
Příležitost přišla při odvozu výstavy. Podle zveřejněné rekonstrukce CIA odklonili nákladní vůz do pronajatého dvora. Specialisté začali pracovat kolem půl osmé večer. Krátce je vyděsilo náhlé rozsvícení pouličních lamp. Nebyl to příchod ostrahy, jen běžné večerní osvětlení. I tajná operace musela počítat s obecními službami.
Tým otevřel bednu shora a rozdělil se mezi příď a zadní část exponátu. Fotografoval konstrukci i označení dílů. První film poslal k vyvolání ještě během noci, aby si ověřil, že snímky skutečně vyšly. V prostoru po motoru zůstaly jeho úchyty i nádrže na palivo a okysličovadlo.
Výbuch na USS Iowa zabil 47 mužů. Verzi o úmyslném činu zpochybnily nezávislé testy
Zpáteční montáž se ukázala záludnější než prohlídka. Zajištění kulové přístrojové části zabralo skoro hodinu, protože na spoj nebylo pořádně vidět. Bylo také nutné nahradit porušenou plombu. Nakonec specialisté uzavřeli exponát, zatloukli víko bedny a ve čtyři ráno odjeli. Vůz se vrátil do přepravy; sovětský pracovník jej ráno převzal. Finer uvádí, že nebyly známky odhalení zásahu. Také tato pointa pochází z amerického popisu operace.
Jedna noc přinesla víc než obrázky do alba
Důvod zájmu sahal za samotnou bednu. Rok 1959 přinesl Sovětům tři výrazné výsledky: Luna 1 minula Měsíc a dostala se na oběžnou dráhu kolem Slunce, Luna 2 zasáhla měsíční povrch a Luna 3 vyfotografovala odvrácenou stranu. Jak připomíná historický přehled NASA, Luna 2 nesla také sovětské emblémy. Jejich kopie dodnes patří mezi muzejní připomínky závodu, v němž technický výkon současně sloužil státní prestiži.
Patrick Pelletier / Wikimedia / CC BY-SA 3.0 / zmenšeno
Výrobní značky vyprávěly jiný příběh než emblémy. Finerův text uvádí pravděpodobné určení výrobce stupně, zjištění, že šlo o pátý vyrobený kus, a identifikaci tří dodavatelů elektrických součástí. Tady byl konkrétní zisk: znalost výroby a dodavatelských vazeb. Ze slova „pátý“ přitom nelze udělat počet úspěšných kosmických letů.
Ani nádrže bez motoru nebyly slepou stopou. Albert D. Wheelon a Sidney N. Graybeal v analýze Intelligence for the Space Race z roku 1961 vysvětlují, jak tajně získaná data o stupni pomohla odhadnout jeho výkon. Porovnávali odhad suché hmotnosti s množstvím pohonných látek, které mohly pojmout nádrže. Výsledek pak skládali s telemetrií a radarovým sledováním skutečných startů. Rozměry tak získaly význam, který na výstavním podstavci nebyl vidět.
To je podstatný rozdíl mezi prohlédnutím exponátu a zkouškou funkčního stroje. Američané získali podklady pro výpočty a identifikaci, nikoli měření běžícího motoru. Podobnou hodnotu přímého přístupu k cizí konstrukci ukazuje i pozdější zkoumání Bělenkova MiGu-25. Do širší historie získávání sovětského hardwaru patří také projekt Azorian s ponorkou K-129. U Luniku stačilo, aby se výstavní technika na jedinou noc ocitla před správnými fotoaparáty.
