Americké létající plošiny Hiller se opravdu odlepily od země a pilot je ovládal přenášením váhy. Zvětšování konstrukce však této jednoduché myšlence ubíralo účinnost. Požadovaný třetí motor přidal další hmotnost a pozdější verze už potřebovala sedícího pilota s řídicí pákou. Do výstroje pěchoty se plošiny nedostaly.
Na dobových záběrech stojí muž nad kruhovým prstencem, přidržuje se zábradlí a stroj pod ním se zvedá do vzduchu. Nejde o filmový trik. Americký Národní archiv uchovává záznam zkoušek Hillerovy plošiny z roku 1955, včetně letů na upoutání i bez něj. Záběry dokládají, že létala. Samy o sobě však ještě neříkají, že ji mohl běžně používat pěšák.
Letadlová loď z ledu měla drtit ponorky. Churchillův tajný projekt šokoval svět
Místo složitého řízení měl stačit lidský balanc
Za nápadem stál letecký konstruktér Charles H. Zimmerman. Věřil, že člověk dokáže malý létající prostředek ovládat přirozeným vyvažováním, podobně jako jízdní kolo. Hiller spojil tuto představu s vrtulemi uzavřenými v kruhovém kanálu. Podle Hiller Aviation Museum získala firma v září 1953 smlouvu od Úřadu námořního výzkumu, známého pod zkratkou ONR.
Pilot se naklonil požadovaným směrem a plošina jej následovala. Odborně se tomu říkalo kinestetické řízení, v zásadě tedy řízení pohybem těla. Hlavním příslibem bylo zjednodušení práce pilota: jeho vlastní rovnovážné reakce měly zastoupit část toho, co u běžného letadla obstarávají ovladače.
Původní model 1031 měl uvnitř prstence dvě protiběžné vrtule nad sebou a dva motory Nelson. Pilot stál nad nimi. Prstenec nebyl pouhý kryt; podílel se i na aerodynamice celého stroje. V lednu 1955 následoval první volný let. Tady ještě Hiller předváděl lehký experiment, u něhož mělo řízení tělem smysl.
Bombardér naplnili výbušninami, při startu v něm ale museli sedět lidé
Právě původní plošinu programu ONR uchovává Hiller Aviation Museum v kalifornském San Carlos. Není totožná se zvětšeným modelem 1031-A-1 ve sbírce Smithsonianu, který zachycuje náhledová fotografie článku. Při pohledu na muzejní snímky se jednotlivé vývojové kroky snadno slijí do jednoho létajícího talíře.
Řízení sláblo už před přidáním třetího motoru
Podrobný sbírkový popis National Air and Space Museum ukazuje, že potíže nezačaly až záložním motorem. Dvoumotorový model 1031-A-1 dostal větší rotory o průměru přibližně 2,13 metru a v listopadu 1957 se dokázal odpoutat od přízemního efektu, tedy aerodynamické pomoci země. Současně však narostla hmotnost konstrukce a změnila se poloha těžiště.
Přenášení váhy už nemělo dostatečný účinek. Konstruktéři zvyšovali stanoviště pilota a přidali gyroskopickou stabilizaci s řídicími lopatkami v proudu vzduchu. Visení se zlepšilo, ale dopředný let dál provázelo nežádoucí kmitání. Jednoduchost tedy ustupovala ještě dřív, než přišla další armádní objednávka.
Armáda pak požadovala třetí motor jako zálohu pro případ výpadku jednoho ze dvou hlavních. Větší provedení potřebovalo i větší konstrukci. Jak potvrzuje také Hiller Aviation Museum, hmotnost navíc dále zhoršila schopnost pilota řídit náklony těla. Záložní motor problém nevytvořil z ničeho, ale prohloubil už existující slabinu. U této etapy přestalo být kinestetické řízení praktické.
Pilot si sedl, potíže tím ale nezmizely
Hiller prodloužil kruhový kanál a přešel ke konvenčnějšímu řízení. Národní archiv popisuje zkoušky vyšší plošiny VZ-1E v roce 1959: pilot už seděl a používal řídicí páku. Smithsonian doplňuje, že tato změna neodstranila všechny problémy s ovladatelností a stabilitou. Představa pěšáka, který jen nastoupí, přenese váhu a odletí, se tím původnímu zadání značně vzdálila.
Výsledek dobře zapadá do dalších pokusů osvobodit letadlo od ranveje. U diskovitého Avrocaru byl zásadní přechod od vznášení u země k volnému letu. Stíhačka Pogo zase ukázala obtíže návratu na ocas. Schopnost předvést určitý letový režim a schopnost nabídnout snadno použitelný stroj jsou dvě různé mety.
Pro srovnání stojí za pohled i jiný Hillerův jednomístný stroj, Rotorcycle, na následující muzejní fotografii. Pilot u něj sedí pod hlavním rotorem a za zády má ocasní nosník. Je to malý vrtulník, nikoli další verze kruhové plošiny. Ani sedadlo a řídicí páka proto nedělají z pozdější VZ-1E totéž co Rotorcycle.
Hillerovy plošiny zůstaly experimenty, nikoli zavedenou výstrojí pěchoty. Jejich přínos přesto nebyl nulový: pomohly ověřovat možnosti vrtulí v kruhovém kanálu. Selhal konkrétní příslib, že takový prostředek půjde při praktickém letu dostatečně jednoduše řídit samotným tělem.
