Dřevěný trup skřípal v poryvech větru, vlečné lano s tichým lupnutím odpadlo a pod přídí se v noční tmě rýsovala nepřátelská louka. Pro muže v kokpitu britského vojenského kluzáku však okamžikem tvrdého dosadnutí směna nekončila. Příslušníci elitního Glider Pilot Regiment odepnuli poutací pásy, popadli samopaly a zařadili se do bojové sestavy jako běžná pěchota. Britské muzejní archivy přitom ukazují ostrý kontrast mezi doktrínou dvojí profese, spěšnou evakuací pilotů z pláží Normandie a krvavou daní, kterou jednosměrné letectvo zaplatilo v obklíčení u Arnhemu.
Když britské velení v roce 1940 vyhodnocovalo německý výsadek u belgické pevnosti Eben Emael, narazilo na zásadní výhodu bezmotorových transportních kluzáků. Zatímco parašutisté na padácích se při seskoku rozptýlili na kilometry daleko a drahocenné desítky minut hledali ve tmě své velitele i shozené bedny s výzbrojí, kluzák dopravil celou četu na jedno konkrétní místo okamžitě připravenou k boji. Záhy však vyvstala nepříjemná otázka. Kdo bude tyto stroje řídit a co si pilot počne ve chvíli, kdy přistane uprostřed nepřátelského týlu bez motoru a bez šance na odlet?
Královské letectvo mělo v době bitvy o Británii plné ruce práce se stíhačkami a bombardéry. Představa, že by vycvičený pilot RAF po jediném přistání ležel se samopalem v zákopu nebo padl do zajetí, připadala leteckým maršálům jako neospravedlnitelné mrhání lidmi. Ministerstvo války proto v prosinci 1941 schválilo vznik zvláštního pluku kluzákových pilotů v rámci pozemní armády. Královským výnosem z 24. února 1942 se Glider Pilot Regiment stal pevnou součástí nově zřízeného armádního leteckého sboru Army Air Corps.
Důstojník nebo seržant, který ovládá knipl i minomet
Koncept nové jednotky dostal do rukou charismatický podplukovník George Chatterton, někdejší stíhací pilot RAF a pozdější pěchotní důstojník. Právě on vtiskl pluku heslo, podle něhož nic není nemožné, a prosadil zásadu takzvaného úplného vojáka. Uchazeči se hlásili výhradně dobrovolně z řad britské armády a sítem fyzických, psychických i leteckých testů prošel jen zlomek z nich. Každý přijatý pilot získal hodnost důstojníka nebo alespoň poddůstojníka, nejčastěji seržanta a štábního seržanta, protože po přistání musel být schopen velet pěchotnímu družstvu.
Samotná příprava trvala přes rok a patřila k nejnáročnějším v ozbrojených silách. Jak dokládají historické záznamy výsadkového archivu ParaData, kandidáti nejprve absolvovali standardní základní letecký výcvik RAF na motorových dvouplošnících Tiger Moth nebo jednoplošnících Magister. Teprve poté přešli na cvičné kluzáky Hotspur a následně na těžké bojové stroje. Pilot kluzáku totiž nemohl při špatném rozpočtu na přistání přidat plyn a udělat druhý okruh. Měl vždy jen jediný pokus, často v noci, v kouři a na rozbahněné louce poseté protinvazními kůly.
Souběžně s létáním probíhal tvrdý pěchotní dril. Piloti absolvovali vytrvalostní pochody v plné polní, učili se bojovat zblízka, klást miny, obsluhovat vysílačky a ovládat veškerou výzbroj výsadkových divizí včetně ukořistěných německých zbraní. Když opustili kabinu, nosili vínový baret výsadkářů a v rukou svírali pušku Lee Enfield nebo jednoduchý britský válečný samopal Sten.
Létající dřevěné stodoly pro četu pěšáků i sedmitunový tank
Hlavním pracovním nástrojem pluku se stal střední kluzák Airspeed Horsa s rozpětím křídel téměř sedmadvacet metrů. Celodřevěný stroj z překližky a smrkového dřeva neměl žádný pancíř, pojal však dva piloty a osmadvacet plně vyzbrojených vojáků. Díky odklápěcí přídi nebo rozpojitelnému trupu do něj šlo naložit také terénní automobil Jeep, šestiliberní protitankový kanon, pětasedmdesátimilimetrovou houfnici nebo skládací výsadkový motocykl Welbike.
Ještě dál zašli britští konstruktéři u obřího kluzáku General Aircraft Hamilcar, jehož rozpětí přesahovalo třiatřicet metrů a vyrovnalo se čtyřmotorovému bombardéru Lancaster. Zatímco v Sovětském svazu skončil pokus přidělat dřevěná křídla přímo na lehký tank Antonov A-40 u jediného nouzového přistání kvůli přehřátým motorům vlečného letounu, Britové zvolili praktičtější cestu. Sedmitunový lehký tank Tetrarch uzavřeli přímo do trupu kluzáku Hamilcar. Posádka seděla v tanku už během letu a po přistání i vyklopení přídě okamžitě vyjela do boje.
Normandská výjimka: prioritní propustka zpět přes kanál
Ačkoliv výcvik připravoval piloty na úlohu řadových střelců na zemi, reálné nasazení v červnu 1944 ukázalo, jak drahocenným zbožím se tito muži stali. Během noční operace Tonga a večerní posilové vlny Mallard v Den D přistávaly stovky kluzáků Horsa a Hamilcar s jednotkami 6. výsadkové divize u řeky Orne a městečka Ranville. Štábní seržant Stanley Pearson tehdy v přetížené Horse s pěšáky mířícími k mostu přes Orne klesal z výšky čtyř tisíc stop tak prudce, že stroj zastavil až za pomoci plných vztlakových klapek a brzdicího padáku pouhých šest set yardů od cíle.
Jakmile však piloti v Normandii zabezpečili vyložení nákladu a prvotní obranu přistávacích ploch, čekal je překvapivý rozkaz. Jak dokládá kurátorská expozice britského The Army Flying Museum, velení nařídilo stáhnout piloty kluzáků z normandského bojiště tak rychle, jak to jen šlo. Vyškolených posádek byl kritický nedostatek a spojenecké štáby je nutně potřebovaly v Anglii pro případ, že by průlom z pláží vyžadoval další vzdušné výsadky.
Typickým příkladem byl seržant Kenneth Andrew Mead, který 6. června 1944 přistál v rámci operace Mallard v jednom z 258 kluzáků s příslušníky královských ulsterských střelců. Po splnění úkolu se piloti vydali k nejbližšímu invaznímu předmostí, kde se prokázali speciálními prioritními propustkami. Tyto lístky jim zajišťovaly přednostní nalodění na plavidla mířící zpět přes Lamanšský průliv. Většina přeživších pilotů se tak ocitla zpátky na svých domovských letištích v Anglii během několika málo dnů.
Krvavý účet v Oosterbeeku a nouzové povolání letců RAF
Záchranná pojistka z Normandie ovšem fungovala jen tehdy, pokud měly výsadkové jednotky za zády spojenecké pláže. O tři měsíce později, v září 1944 během operace Market Garden, se okolnosti dramaticky změnily. Podle přehledu The Army Flying Museum k operaci Market Garden odstartovalo mezi 17. a 19. zářím ve třech vlnách 667 britských kluzáků Horsa, Hamilcar a amerických Hadrian, které k Arnhemu dopravily kolem 4 500 vojáků, 600 jeepů a 95 děl.
Přistávací zóny ležely přes deset kilometrů od arnhemského mostu a právě piloti kluzáků dostali v prvních dnech za úkol bránit tyto plochy pro přílet dalších vln. Čtvrtý den bitvy už německé tankové jednotky britskou 1. výsadkovou divizi natolik sevřely, že o stažení pilotů do zálohy nemohla být řeč. Velitelé jim nařídili zůstat v obklíčeném perimetru u Oosterbeeku v okolí hotelu Hartenstein. Zde se v praxi naplno projevila Chattertonova vize vojáka dvou profesí. Piloti vykopali okopy, odráželi útoky obrněnců a v hořícím kotli Oosterbeeku drželi linii devět dní až do noční evakuace přes Rýn.
Personální cena za nasazení vysoce specializovaných letců v roli pěchoty byla drtivá. Z více než 1 300 pilotů Glider Pilot Regiment, kteří v Nizozemsku přistáli, jich 229 padlo a dalších 469 skončilo se zraněním nebo v německém zajetí, včetně seržanta Kennetha Meada, jenž v červnu vyvázl z Normandie. Pluk u Arnhemu ztratil téměř devadesát procent své nasazené bojové síly. Když pak spojenci v březnu 1945 připravovali operaci Varsity, tedy mohutný výsadek 440 britských kluzáků za řekou Rýn u Weselu, neměla armáda dost vlastních pilotů. K pluku proto muselo být narychlo převeleno zhruba 1 500 pilotů z řad RAF. Éra bojových kluzáků pak krátce po válce ustoupila rozvoji transportních vrtulníků a těžkých výsadkových letounů, takže v roce 1957 se zbývající personál pluku včlenil do modernizovaného sboru Army Air Corps.
