Americká stíhačka startovala na vodních lyžích. Sea Dart překonal i rychlost zvuku

Americký Convair Sea Dart startoval z vody na zatahovacích lyžích a v roce 1954 překonal rychlost zvuku. Povedlo se mu to v mělkém klesání, zatímco při rozjezdu po hladině museli konstruktéři řešit rázy a vibrace. Z nadějného pokusu se bojová stíhačka nestala.

Vodní lyže patří za motorový člun. U Sea Dartu je ale nesla proudová stíhačka s trojúhelníkovým křídlem. Na fotografiích vypadá jako nápad, který měl zůstat v kresleném filmu, jenže tento letoun opravdu vzlétal z moře. Podstatná otázka zněla, zda se z takového manévru dá udělat běžný vojenský provoz.

Místo ranveje chráněná zátoka

Americké námořnictvo v padesátých letech zkoumalo koncepci pohyblivých základen. Stíhací letoun měl operovat z chráněných vodních ploch na různých místech světa. Tak jeho zadání popisuje San Diego Air & Space Museum. Nešlo tedy o představu, že každá rozbouřená část oceánu poslouží stejně dobře jako letiště.

Směr vývoje dával v tehdejším kontextu smysl. Florida Air Museum připomíná obavy z provozu nadzvukových letadel na letadlových lodích. Americký Pogo se pokoušel obejít klasický vzlet tím, že stál na ocase. Sea Dart hledal řešení na hladině.

Objednávku na vývoj dvou prototypů XF2Y-1 dostal Convair 19. ledna 1951. Podle sbírkového záznamu Smithsonianova muzea uskutečnil první stroj řádný první let 9. dubna 1953. Představa proudového hydroplánu tím přešla z výkresu do letových zkoušek.

Trup plaval, lyže pracovaly při rozjezdu

Na Sea Dartu je snadné přehlédnout rozdíl mezi plovákem a lyží. V klidu stroj nadnášel vodotěsný trup rozdělený do několika oddílů. Lyže přebíraly úlohu při pohybu po vodě a potom se zatahovaly. Muzeum v San Diegu dokládá také zkoušky uspořádání s jedinou lyží namísto dvojice.

Proč se s nimi vůbec zabývat, vysvětluje dobový technický rozbor Johna B. Parkinsona z výzkumné organizace NACA. Hydrolyže v něm vystupuje jako vodní obdoba přistávacího kola. Nemusí plnit úlohu velkého plováku a lze ji celou schovat do letounu. Konstruktér tak může oddělit požadavky na plavání od požadavků na rychlý let.

Takové rozdělení práce ovšem nevytvoří hladkou ranvej. Tentýž rozbor upozorňuje, že i poměrně malé vlny při vysoké rychlosti zatěžují lehkou konstrukci rázy. Přidat pevnější materiál znamená přidat hmotnost, kterou pak letadlo nese i ve vzduchu. Moře poskytovalo prostor, ale jeho povrch nikdo nevyasfaltoval.

U skutečného Sea Dartu to nebyla jen teoretická výhrada. Smithsonian popisuje silné vibrace a nárazy, které s neklidnější vodou výrazně rostly. První prototyp proto v polovině roku 1954 dostal jednu velkou lyži. Změna počtu lyží byla součástí hledání vhodného řešení, nikoli přechodem na jiný typ letadla.

Rychlost zvuku překonal při klesání

Dne 3. srpna 1954 se druhý Sea Dart dostal za Mach 1, tedy za místní rychlost zvuku. Tento milník zaznamenává Smithsonian. Důležitou okolnost zachytil už dobový list Windward Marine z 24. září 1954 na straně 4: letoun nejprve vystoupal do výšky 34 000 stop a potom přešel do mělkého klesání.

Výška odpovídá přibližně 10,4 kilometru. Zpráva připisovala informaci Convairu a účel pokusu popisovala jako ověření chování stroje při vysoké rychlosti. Je to doklad nadzvukové zkoušky v určitém režimu letu. Pro tvrzení o udržovaném nadzvukovém letu ve vodorovném směru by byl potřeba jiný výsledek.

Při posuzování celého nápadu se proto vyplatí sledovat tři různé věci. Plovoucí trup umožnil pobyt na hladině. Lyže řešily rozjezd a přistání. Nadzvuková zkouška prověřila chování ve vzduchu. Úspěch v poslední disciplíně sám neodstranil problémy v předchozích dvou, stejně jako vysoká rychlost automobilu neprozradí, jak se s ním parkuje.

Pět strojů neznamenalo pět létajících stíhaček

Convair postavil celkem pět Sea Dartů, ale vzlétly pouze tři. Smithsonian upřesňuje, že poslední dva byly dokončeny bez instalace motorů. Florida Air Museum u svého exponátu výslovně uvádí, že nikdy nelétal. Muzejní fotografie v tomto článku proto ukazují konstrukci, nikoli konkrétní nadzvukovou zkoušku.

Bylo by přesto nepřesné uzavřít příběh tím, že vodní lyže zkrátka nefungovaly. Smithsonian hodnotí výsledné řešení s velkou jedinou lyží a tlumením jako technicky zdařilé. Ukončení vývoje spojuje s chybějícím schváleným operačním požadavkem a financováním; San Diego Air & Space Museum připomíná změnu námořní taktické koncepce do roku 1956.

Rozdíl mezi podařeným pokusem a užitečnou výzbrojí se objevil také u britského přistávání se Sea Vampirem na pružnou palubu. Ani u Sea Dartu se nedá rozhodovat podle jediného efektního výkonu. Vzlétnout bez betonové dráhy bylo možné, ale tankování, obsluha a opravy stále potřebovaly zázemí. Na tuto podmínku upozorňoval už Parkinsonův rozbor: vodní letadlo může obejít letištní dráhu, nikoli všechny úkoly základny.